...a tancují nad mým tělem až do umdlení

Hodiny na nároží ukazují půl desáté. Valím se po liduprázdném chodníku. Pod zářícími lampami pouličního osvětlení studeně mrholí. Myslím na svou šťavnatou a nadrženou holku, na to, že ji už za chvíli budu v jejím bytě svlíkat, líbat a dovádět s ní na široké, měkké posteli.

Jsem čerstvě oholený a výborně naladěný. Tak dobře, že si polohlasně prozpěvuju a dokonce se usmívám. Odpoledne jsem v kulečníkové partii v hospodě U Kance vyhrál pár babek na jakémsi namyšleném troubovi a před chvílí jsem v asijském bistru zhltnul skoro studenou čínu. Rozbaluju žvýkačku a s rozkoší vychutnávám mátovou příchuť.

Zatáčím do ulice, kde bydlí objekt mé touhy. Hned za rohem stojí v přítmí v lehkém předklonu dva holohlaví maníci v černých bundách a tepají pěstmi do snědého mladíka jako do boxovacího pytle.

Jsem ve skvělém rozpoložení a v očekávání sexuálních radovánek. Svět je krásný. Navzdory tomu tu kdosi někoho tluče jako žito. Ani nevím jak a proč, z úst se mi dere věta.

„Hele, co je? Toho kluka znám, co vám udělal, že do něj bušíte? Ten je slušnej, volové."

Gorily přestanou zpracovávat občanovi z kategorie, která je obecně označována jako nepřizpůsobivá, játra a solar plexus. Obrátí se ke mně.

„Vypadni, debile!" procedí zlověstně mezi zuby skoro dvoumetrový obr.

„No né, kámo, já toho borce vážně znám. To je Marián. Normálně maká, nedělá bordel, je v pohodě," snažím se nakazit troglodyty svou dobrou náladou.

„Ty kreténe, tohle je hajzl, co krade auta! Známá firma. Zaslouží si pořádnou nakládačku," povídá ten menší o něco méně výhružně, ale nadmíru přesvědčivě. „Nepleť se do toho, kurva, a vymázni!"

Nemám v úmyslu hrát si na hrdinu. Masírovaný kus masa, který teď ztěžka oddechuje u zdi, mně ale vážně připomíná člověka, co nemá s nikým v širokém okolí žádný problém.

„No jo, jasný. Klídek, hošani. Ale jste fakt totálně vymaštění. Říkám vám, že řežete nepravýho."

Hromotluk vykročí pomalu ke mně. „Si nám asi nerozuměl, co?"

Ani nestačím vtipně odpovědět. Jeho pravačka vystřelí a promáčkne mi žaludek až k páteři. Podklesávají mi kolena, padám k zemi, svíjím se jako žížala vyháněná ze země elektrickým proudem. Snažím se zalapat po vzduchu, ale nestačím ho nabrat. Na ledvinách mi přistává bota obrova kumpána. Instinktivně si chráním hlavu, stočený do klubíčka hekám bolestí a úpím pod kanonádou kopanců do všech částí těla.

„Ty zmrde! Co je ti, kurva, do toho? Neser se, kam nemáš! Seš hrdina? Tak si to užij, idiote!" slyším hlasy z výšky nad sebou. Tancují nad mou hlavou rock´n´roll a vykopávají nohama směrem k bezvládnému tělu až do umdlení.

Ležím skoro bez dechu na dláždění. Z úst, nosu a uší mi crčí krev. Myslím na svou krásnou, nažhavenou holku. Čeká na mě v průsvitné noční košili v nejbližším obytném bloku. Na stole stojí víno a hoří svíčka. Víš, že tě miluju, kotě? Jsi tak strašně daleko... Je mi taková zima...

Jako ve snách vnímám, jak se nehlídaný Marián odlepuje za zády mlátiček tiše od zdi, rychle míří k opodál stojící fabii a zkušeně vylamuje zámek. Ještě než zabouchne dveře, odborně vytrhává pod volantem kabely a znalecky je spojuje. Cosi zajiskří a ozývá se startér.

Prásknou dveře, zakvílí gumy. Auto mizí z dohledu, stejně jako tenhle podělaný svět a podivný život... Tvrdá, vyztužená špice kanady dopadá na můj spánek...