A dost! O víkendu už žádné zprávy!

Sobota praskla jako naběhlý beďar na tváři teenagerově a vytekla z ní nechutně bílá omáčka nedělního dne. Právě té neděle, kdy si dal Pánbůh oraz, vyflákl se na další vylepšování světa, nacpal si fajku solidním hulením a kochal se (a řehtal) nad svým veledílem.

Neděle - to je den, kdy znudění lufťáci zamykají chalupy a znechuceně se vracejí zpátky do vysušených městských bytů. Neděle - fádně omšelý odraz nespoutaného a bezstarostného lesku soboty. Neděle - čas, kdy děti z rozvrácených rodin povinně mlsají v cukrárnách se svými otci zmrzlinové poháry. Neděle - utrpení všech nenapravitelných workoholiků, zvyklých dřít patnáct hodin denně. Neděle - nejvhodnější doba pro návštěvu příbuzných v nemocnici. Neděle - tupý kuchyňský nůž, který nenabrousí žádná rekreační aktivita. Neděle - doba, kdy ani stavební dělníci z Východu nevstávají z postele. Neděle - čas přecpaných a zpožděných rychlíků. Neděle - zvětralé pivo ze sobotního flámu. Neděle - den, kdy kocovina překročí hranice myslitelného, vtrhne do života jako barbarské vojsko a nerespektuje mezinárodní konvence. Neděle...

Možná, že někomu nedělní klid vyhovuje, mám však takový pocit, že v nezanedbatelném množství lidí vyvolávají poslední hodiny týdne mimořádnou depresi. Nejsem asi jediný, komu poměrně často pomáhaly přežít tento den sobotní noviny. Než člověk pročetl všechny přílohy, rozplynul se nedělní stres jako pára nad hrncem s polévkou. Jenže (s MF) dnes si mohu jen broukat: „Bejvávalo..."

Z neznámých důvodů, které jsou možná typicky české, a tudíž těžko vysvětlitelné, se sobotní periodika, včetně těch, jež si nechávají říkat „seriozní", dají dnes přelouskat během pár (maximálně desítek) minut. Pro člověka, kterého nezajímá, co zase provedla Agáta Hanychová, jemuž nic neříká povrchní domácí a zahraniční zpravodajství a statistická čísla o mrtvolách, vyprodukovaných českými silnicemi, pro čtenáře, jenž kašle na návody k hubnutí a rozhovory s Lucií B., Bárou B či Jiřinou B., mají sobotní noviny hodnotu času stráveného vsedě na toaletě.

Obvykle stačí přeletět titulky (Mladý pár utonul v zamrzlém rybníku, V panelovém domě utekl jedovatý had, Zabijácké včely dobývají další kontinent , B. čeká dítě, B. nechce další dítě, B. už nemůže mít dítě apod.), přečíst první odstavec a mrknout na poslední věty článku. Bezobsažnou vatu mezi tím vším lze pominout ve stylu japonského velrybáře, přecházejícího bez mrknutí oka apely k zastavení lovu kytovců.

Nechci házet vinu na vydavatele a mediální magnáty. Možná, že jsem prostě jen přehlcen informacemi a už zkrátka nedokážu soustředěně přijímat nové (?) zprávy. Třeba mám podvědomý pocit brouka Pytlíka, že jsem už všechno viděl, slyšel a četl (viď Ferdo), a proto mě máloco dokáže zaujmout. Snad s přibývajícím věkem nechápu, co vlastně redaktoři vůbec chtějí říci a pro koho píší. Ano, možná, že je chyba skutečně na mé straně.

Mám morbidní představu - svět, ve kterém by o víkendu nevycházely noviny, na internetu by byly zablokovány zpravodajské servery a televizní stanice by v čase pravidelných zpráv vysílaly skeče Monty Pythonů, seriál o Simpsonovic rodince nebo vesmírná dobrodružství Červeného trpaslíka. Co by se s námi asi stalo? Zbláznili bychom se? Schoulili bychom se do klubíčka a trpělivě čekali na smrt nebo na pondělí?

Experimentuji. Snažím se tento neortodoxní model aplikovat v reálném víkendovém světě. Kálím na jakékoli informace, periodika, zprávy, aktuality, relace, sdělení a oznámení. Pšoukám na to na všechno. A vida! Nejenže se dá neděle přežít bez novinářských manipulací, bulvárních canců a bez všech těch kašparů v televizních studiích, ale nakonec je to docela fajn den.

Pravda, neděle bude vždycky jen pouhým chvostem rozdováděné soboty, divadelní škraboškou, která halí sobotní přečiny proti mravnosti a vybledlými barvami posprejované zdi soboty. Rozhodně se však dá prožít bez deprese a stresu. Stačí neotvírat noviny.