Výzvy a úskalí českého zdravotnictví

České zdravotnictví dlouhodobě patřilo k těm nejlepším systémům. Všichni jsme zvyklí na neomezený přístup k veškeré potřebné péči. Náš systém je ovšem dnes ohrožený a vyžaduje změny.

V období po roce 1989 jsme byli hrdí na to, že máme jeden z nejlepších systémů veřejného zdravotnictví na světě. V ústavě je každému z nás garantována bezplatná zdravotní péče. Tento neomezený přístup k péči jsme dlouhá desetiletí vždy a všichni měli. Jsme na něj zvyklí. Také kvalita péče byla vždy na velmi dobré úrovni, a to bez rozdílu a bez ohledu na finanční situaci jednotlivých pacientů. České zdravotnictví se v důsledku těchto skutečností každý bál jakkoli měnit. Proč měnit něco, co funguje?

Problém ale byl a stále je v tom, že systém, který byl za pravicových i levicových vlád pilířem našeho sociálního státu, je již dlouho na sestupu. Tyto změny se nedějí ze dne na den. Přicházejí velmi pomalu – a v tom jsou nebezpečné. Pocit, že se vlastně nic tak zásadního neděje a vše je podobné jako nedávno, dlouhodobě brání dosažení shody na změnách. Ty jsou však bezpodmínečně nutné, pokud chceme negativní směřování otočit k lepšímu.

Dnes už jsou problémy jasně viditelné. Možná ne v Praze a dalších velkých městech, nicméně napříč regiony se dostupnost péče reálně snižuje. Ještě horší je, že ruku v ruce se snižováním dostupnosti péče je naše veřejné zdravotnictví stále nákladnější. Náklady na něj rostou rychleji než bohatství naší země. Sebelépe formulovaná věta v ústavě o garanci zdravotní péče pro všechny nic neznamená, pokud naše země přijde o schopnost péči všem občanům zajistit.

Česká republika stárne. V nadcházejících letech budeme potřebovat stále více zdravotní péče pro každého z nás. Zároveň nám stárne a zmenšuje se i populace zdravotníků, kteří tuto péči poskytují. Pokud nezačneme tento problém řešit, kvalitní a dostupná péče pro všechny se přesune z každodenní reality do našich vzpomínek.

Zamysleme se nad tím, co se reálně bude dít. Jestliže se dostupnost péče bude snižovat a čekací doby na vyšetření naopak porostou, stane se zdravotní péče mnohem vzácnější, než je dnes. Nebude trvat dlouho a bohatší skupina našich spoluobčanů, postavena tváří v tvář nedostupnosti vyšetření, které oni sami nebo jejich blízcí potřebují, bude stále častěji hledat možnosti, jak potřebné vyšetření koupit mimo systém. A kde je poptávka, vznikne nabídka. Zdravotníci zjistí, že mohou svoji živnost perfektně provozovat mimo systém veřejného zdravotního pojištění. Že smlouvu se zdravotní pojišťovnou ke své obživě vlastně nepotřebují. A stejně, jako v devadesátých letech z veřejného zdravotnictví de facto zmizela stomatologie, začnou mizet další obory. Dostupnost zdravotní péče vyřeší trh, zákon nabídky a poptávky. A ti, kdo na ni nebudou mít, skončí na nekonečných čekacích listinách na ošetření, jak se to stalo v mnoha jiných zemích.

Je nutné si uvědomit, že takové věci se dějí již dnes. V mnoha regionech se k některým zdravotním službám lidé nedostanou celé měsíce. A řada lékařů navíc podmiňuje ošetření různými druhy přímých plateb. Nebavíme se zde o možnosti připlatit si za nadstandardní službu. To je jiné téma. Bavíme se o tom, že směřujeme do situace, kdy bez přímé platby nebude péče dostupná prakticky vůbec. Rozhodně ne v přijatelném čase.

Pokud si připustíme, že problém existuje a podobné věci už se dějí, můžeme si začít klást otázku, jak tento vývoj zvrátit. Řešení bude vyžadovat komplexní přístup, nicméně jednu oblast bych v této úvaze vyzdvihl nad všechny ostatní. Ze všech zdrojů, které ve veřejném zdravotnictví máme, jsou nejdůležitější a zároveň nejnákladnější lidské zdroje. Tedy práce našich zdravotníků. To, co potřebujeme udělat dostupnější, je čas, který mají na práci s pacientem. A můžeme toho dosáhnout několika velmi potřebnými opatřeními. V první řadě je nezbytné z našich zdravotníků sejmout břímě nadměrné administrativní práce. Lékaři a sestry nemají trávit svůj čas nekonečným sepisováním všemožné administrativy ani jedním telefonátem za druhým a podobně. Náš systém potřebuje do péče o pacienty zapojit koordinátory a administrátory, kteří budou mít specifické vzdělání a ze zdravotníků sejmou tíži administrativních úkonů (a jelikož žijeme v době obrovského pokroku v IT, jistě můžeme toto řešení vhodně kombinovat s moderními nástroji za pomoci umělé inteligence). Zdravotníkům dnes tyto činnosti zabírají 30 až 40 procent jejich času. Představme si, že bychom měli v systému o třetinu víc dostupné pracovní síly. Taková změna by byla naprosto zásadní!

Další brzdou dostupnosti péče jsou nevhodně rozdělené kompetence jednotlivých zdravotnických profesí. Máme-li nedostatek lidí, potřebujeme, aby tito lidé byli co nejvíce zastupitelní. Je tedy namístě položit si otázku, zda například zdravotní sestra s titulem Mgr., která strávila pět let na univerzitě, skutečně nemůže dělat mnohem více kvalifikované práce než dnes. Musíme najít hranici, kdy ke zdravotnímu výkonu opravdu potřebujeme člověka, který má za sebou šest let studia medicíny, a které činnosti bychom mohli naučit další zdravotníky. Lékaři by potom měli mnohem více času na složité a specializované činnosti vyžadující jejich odbornost – a běžnější činnosti by se staly mnohem dostupnějšími. Je veřejným tajemstvím, že některé tyto činnosti napříč celým systémem beztak již dnes dělají sestry a lékař je pouze formálně zaštítí.

Aby bylo možné dlouhodobě zajistit vysokou dostupnost péče, je nutné uvést v život náležité změny v systému vzdělávání našich zdravotníků. Využít naplno roky jejich studia a vytvořit široké portfolio kvalifikačních kurzů pro ty, kteří již mají studium ukončené.

Kombinací těchto změn získáme nejen obrovské množství času efektivně stráveného s pacienty navíc, ale i mnohem větší počet zdravotníků, kteří umějí a mohou nejčastější činnosti vykonávat. To je nutná podmínka, abychom udrželi širokou dostupnost zdravotních služeb pro všechny.

Některé zmíněné kroky už u nás ve Fakultní nemocnici Bulovka děláme. V minulých letech jsme na několika klinikách a odděleních zavedli nové pozice koordinátorů zdravotní péče, především v oblasti péče o onkologické pacienty. Koordinátor snímá ze zdravotníků velké množství administrativy a telefonátů, každému přidělenému pacientovi se věnuje individuálně. To je něco, z čeho bychom rádi udělali standard. Zároveň pracujeme s Fakultou biomedicínského inženýrství ČVUT na přípravě nového vzdělávacího oboru, který by mohl tento typ zaměstnanců pro ambulance a nemocnice vychovávat. Testujeme také možnost využití umělé inteligence pro psaní lékařských zpráv, kdy by lékař na oddělení nemusel trávit hodiny u počítače. Přímo při práci s pacientem by vše diktoval a později by si připravené zprávy již pouze přečetl a zkorigoval. Na úrovni sdílení kompetencí iniciujeme práci na podkladech k tomu, jaké činnosti a za jakých podmínek by mohly být sdílené mezi jednotlivými profesemi. Bez kroků na úrovni celého systému však nemůžeme nikdy dojít ke kýženému cíli.

V příštím příspěvku se detailněji zaměřím na konkrétní příklady, jejichž realizaci by systém tak moc potřeboval. Rád bych otevřel veřejnou debatu o tom, jak učinit péči opět dostupnější, aniž bychom jakkoli ohrozili její kvalitu. Vedle kompetencí zdravotníků je nutné věnovat se i dalším tématům, například síti poskytovatelů a jejich povinnostem, dodnes nevyjasněné roli zdravotních pojišťoven nebo digitalizaci našeho zdravotnictví.

Přeji nám všem, abychom dokázali naše zdravotnictví dostat zpět na trajektorii vedoucí k jednomu z nejlepších systémů na světě. Abychom opustili směr, který vede ke stále horší dostupnosti zdravotní péče a k postupnému rozdělování naší společnosti na ty, kteří na péči mají, a na ty, kteří si ji nemohou dovolit. Pevně věřím, že řešení máme k dispozici, stačí po něm sáhnout a uvést ho v život.