Nečumte a pojďte

“Nečumte a pojďte”. Tato věta, ve slovnících dnešní mládeže braná jako nezbytný základ, mi v neděli dopoledne absolutně vyrazila dech. A o to více se ještě dlouho budu podivovat reakci okolí. Tato věta totiž vyšla z úst někoho, od koho bych to nikdy nečekal.

Měl to být, a také byl, docela normální zápas okresního přeboru dorostu. Středočeský Divišov na svém “hřišti” přivítal nedalekou Bystřici. A protože barvy bystřického TJ hájím já i můj bratr, rozhodl jsem se obětovat část sobotní party abych byl ráno “ready” pro dvacetikilometrovou cestu a otcův Citroen Xsara.

Utkání se vyvíjelo přesně podle předpokladů. Jako člen hostující výpravy jsem měl tu čest dělat hlavnímu rozhodčímu asistenta na postranní čáře. Nutno podotknout, svou roli jsem zvládl na jedničku J První poločas tedy dopadl dle očekávání, oslabená Bystřice si o poločase nesla do šatny “bůra”.

Na začátku druhé půle jsem se, logicky, postavil k postranní čáře s praporkem v ruce. Mou koncentraci narušila jen procházející rodinka, kterou již fotbal očividně nebavil. A když v tom…

“Nečumte a pojďte” ozvalo se za mnou. Logicky jsem se ohlédl, v tu chvíli jsem strnul v němém úžasu. Tato věta vyšla z úst (odhadem) teprve tříletého klučíka, který takto tituloval své rodiče. Roďiče, spatříc můj napůl zděšený, napůl nevěřícný výraz, spočiluni zrakem na pomezním rozhodčím, tedy na mě. Přičemž oba nasadili potutelný úsměv, který se vzápětí změnil v jakoby pyšný pohled, kterým se láskyplně zadívali na svou jedinou ratolest. A pak se podivujme nad stavem dnešní společnosti, když si malé dítě dovolí k rodičům tohle, a ještě mu to projde. Rodiče zkrátka poslechli, nečuměli a šli…

Mimochodem, utkání nakonec skončilo 5:1, Bystřici se podařilo snížit. Když naposled Bystřice dala branku, tak padla hvězda na Západě…