O trampech (povídka)

Nic veselého to nebude, spíš hořké vystřízlivění z ideálů, které mnohým do hlavy nasadili trampové. Ale stačilo prožít nepříliš chtěnou příhodu, ve které se zalesklo několik významných poznávacích znaků a vše se zhroutilo.

Přitom jsme ještě před krátkým časem byli trampové bez výtky, já, Průša a Růžena, které jsme na její přání říkali Róza. Všude jsme chodili spolu, a to je první znak trampů, tedy že všude chodí spolu. A když jsme se pak s Růženou do sebe zamilovali, bylo stále vše  trampsky v pořádku. Průša však začal být rozmrzelý a občas jsem při drnkání u táboráku zjistil, že mi někdo přestřihl strunu. Máme tu další znak trampů, totiž že ze žárlivosti ničí hudební nástroje.

Rózo, Rózo, květino trnitá, proč jsi mi to udělala?! Průša dosáhl svého a Růženu mi přebral. Smutek jsem přebíjel tajným poškozováním zipů na Průšově spacáku, ale to je prakticky stále ten předchozí znak, nic nového.  A co jsem cítil, když se Růža platonicky zamilovala do Wabiho Daňka a dala Průšovi košem, ve kterém byly zachovalé kopačky? Přiznám se, byla to škodolibá radost... a pozor, to zde máme další znak trampů, a není to nic lichotivého.

Šlapeme po dřevěných pražcích, zatím stále ve třech, dvé kolejnic se táhne do dálky, podpatky klapou, ale mezi námi to neklape. Róza je myslí i srdcem u Wabiho, my pro ni pomalu přestáváme existovat. Nevydržím to, exploduje ve mně zoufalý vztek:

"Tak si jdi, běž si, my tě nepotřebujeme, stejně jako ty nepotřebuješ nás!"

"A taky jo, půjdu, já vás totiž fakt nepotřebuju. Wabimu nesaháte po kotníky, vy hastroši!" zvolá posměšně Róza a my zůstáváme zaraženě stát. Róza jde dál, nestojíme jí ani za otočení hlavy. Průša vedle mne zasyčí: "Ať táhne." Jsou z nás opět druzi. Znakem trampů je, že žena utužuje přátelství. Róza mizí v oblouku kolejí.

Potom nám za zády zarachotí vlak. Sejdeme z náspu a počkáme. Potom se vracíme na pražce. Slunce se roztáčí a třením o nebe vyrábí teplo. Za obloukem nacházíme Růženu, která nestačila před vlakem uskočit a nyní je roznešená a rozhozená do větší vzdálenosti, než by se kdy za živa odvážila doufat. S Průšou nás pojí nadpozemská souhra myšlenek. Oba si bez předchozí domluvy začneme hlasitě zpívat: "Je ráno, je ráno, nohama stíráš Rózu na kolejích..."

Pak je tam na šroubech namotané cosi, co snad kdysi bývalo mozkem nebo tak něco..., jsem o krok před Průšou, který hned pokračuje ve Wabiho písničce: "Tak do toho šlápni..."

Je to docela jistě další znak trampů, totiž že moc rádi zpívají...