Kolektiv vs. Jarmila (povídka)

Ono to zní jako maličkost, bezvýznamná okolnost, ale my jsme nuceni každý pracovní den prožít s alternativní Jarmilou a nesnesitelně tím trpíme.

Jsme kolektiv, zvyklý na denní stereotyp, kávu ráno, noviny v poledne, odchod z práceA všechno alternativní se nám příčí. My chceme svůj klid a pocit, že je všechno v pořádku. No a to bolí, když Jarmila při sebemenší příležitosti s převahou vykřikne: "Nemám doma nic, co se může rozbít!" a potom dlouho vysvětluje, že nemá doma žádných přístrojů a vůbec ničeho, co se dá rozbít.

Zprvu jsme nevěřili, až jsme zjistili, že Jarmila skutečně peče v peci na dřevo, pere v neckách a žehlí železnou obludou, kterou žhaví na plotně.
 
"A proč tohle všechno?" ptali jsme se jí, když nás to ještě zajímalo.

"Návrat," odpovídala Jarmila.
 
"Návrat k čemu?" ptali jsme se jí, když nás to ještě zajímalo.

"Návrat k tradičnímu stylu," odpovídala Jarmila.

"Ale Jarmilo, tradice je přeci o několik stupňů nedokonalejší, než současnost," namítali jsme.

"Nemám doma nic, co se dá rozbít," odpověděla vždy s pocitem vítěze. Nějakým způsobem si vsugerovala, že v té větě je obsaženo úplně vše a buď to odběratel pochopí a skloní se před hlubokou moudrosti, v této větě obsažené, nebo nepochopí nic. V obou případech zůstává Jarmila vítězkou a tím pádem nic neriskuje.
 
Její posedlost jinakostí a neotřesitelná jistota v nás budila nelibé pocity. Synovec švagra mého nevlastního bratrance by na našem místě pravděpodobně řekl, že ho s tím Jarmila strašně sere, ale my jsme se omezili na otrávané obličeje a magistra Fojtová občas změnila hlas tak, že zněl úplně jako by mluvila Jarmila a teatrálně vykřikla: "Nemám doma nic, co se dá rozbít!" Hodně nám to pomáhalo, hlavně psychicky.
 
Několikrát jsme předstírali návštěvu a nenápadně jsme hledali v Jarmilině příbytku důkaz, že se zpronevěřuje svému heslu. Bez úspěchu. Ona opravdu neměla nic, co se dá rozbít. Vše železné nebo z dubového dřeva. Žádná elektronika, žádný přístroj, motor, dynamo, nic. Petrolejka se neporouchá, kamna neobsahují ani jeden integrovaný obvod, v neckách se nespálí pojistky, prostě nic. Jarmila zůstávala vítězkou.

Naše frustrace vzrůstala a jednoho dne překročila hranici obvyklé čestnosti. Věděli jsme, že musíme nad Jarmilou a jejím mottem zvítězit, jinak život ztratí smysl. A protože v našem kolektivu máme všichni vysokou školu, vymysleli jsme plán. Naším esem v té ďábelské hře se stala magistra Fojtová, konkrétně její umění měnit hlas. Za pár dnů zazvonil v kanceláři Emila Rohlíčka telefon a ozvala se Jarmila: "Poslouchej, Emile, zajeď dneska k nějakému Svatošovi, ulice Nádražní třistapět, prodal mi televizi, tak ji hoď k nám, rozuměls?"

Emil byl manžel Jarmily, to aby bylo vše srozumitelné. Svatoš byl můj švagr, se kterým jsem vše domluvil, i televizor jsem mu zavezl. Jarmilin hlas byla magistra Fojtová, to je asi všem jasné. Následné zalapání po dechu patřilo opět Emilovi, to už tak jasné není. Emil opravdu zalapal po dechu a koktavě se zeptal: "Televizi?"

"No televizi, co se divíš?" zahřímala Jarmila Rohlíčková - Fojtová bez pardonu. Ona byla v originále dost od rány a Fojtová ji uměla dokonale napodobit. Emil se chtěl ještě chvíli divit, ale hlas v telefonu už pokračoval: "Takže dneska v pět, kde bydlí Svatoš víš, Nádražní třistapět, bude tě čekat. Tak ne abys přijel pozdě. A od něho rovnou domů, rozuměls?"

Bylo to všechno perfektně naplánované. Jarmila, ta skutečná, měla dnes pracovat do šesti, než se dohrabe domů, bude tam na ni čekat televize. Než se stačí vzpamatovat, přijde náš kolektiv jako by náhodou na návštěvu a jako jeden muž, včetně Fojtové a dalších ženských, se pohorší nad nehorázným pokrytectvím, kterého se Jarmila svým heslem dopouští. A teď pozor, vy všichni, kteří jste dočetli až sem. Pokud se vám tento plán zdá infantilní a primitivní, nevěřte tomu. Je mnohem sofistikovanější, než si myslíte.

V pět hodin přijel Emil Rohlíček ke Svatošovi. Díval se na něj, jako by chtěl uhodnout, co se mu honí v hlavě. Bylo poznat, že stále nevěří, že jeho žena by byla schopna nechat si dovézt do baráku něco tak nealternativního, jako televizní přijímač. Ale Svatoš se tvářil smrtelně vážně a všemi možnými způsoby vyjadřoval naprostou samozřejmost Jarmilina rozhodnutí. Vždyť přeci domácnost bez televize... to snad nemyslíš vážně, Emile...

V půl sedmé jsme tedy náhodou potkali Jarmilu na cestě z práce a společensky jsme jí navrhli, aby nás pozvala k sobě na návštěvu. Jarmila pokývala hlavou a řekla: "Jestli vám tam nebude nepohodlně, tak proč ne." A připomněla: "Nemám doma nic, co se dá rozbít." To abychom nezapomněli.

Vstoupili jsme společně do hlavní světnice a tam našli Emila, který seděl v křesle se sáčkem preclíků a sledoval přírodovědný pořad o užitečném hmyzu na české zahrádce. Vypadalo to, že tak úplně nesdílí jinaký přístup k životu, který stanovila jeho žena. Jakmile spatřil návštěvu, odhodil preclíky a povstal. Jarmila udělala krok kupředu. Vše jsme sledovali. Jarmila se otočila k nám, potom k Emilovi. Potom se opět otočila k nám.

"Hmmm...," řekl jsem mnohovýznamně. Tedy mnohovýznamně... ono to vlastně mělo jen jeden význam a Jarmila jej beze zbytku pochopila.

"To není moje... to není naše!" vykřikla zlostně.

"Jistě, že není, samozřejmě," řekl jsem. Fojtová se uchichtla. Někdo z kolektivu si potichu zabroukal: "Nemám doma nic, nemám doma nic..." Tvářil jsem se vážně.

"Ty blbče!" vykřikla Jarmila a mínila tím Emila. A protože jsem již řekl, že byla žena od rány, potěšilo mne, že mu vzápětí flákla strašlivou facku, tak silnou, že Emil udeřil hlavou o skříň na straně protilehlé ke směru, odkud facka přilétla. On Emil byl známý donašeč a podrazák, takže to byl příjemný vedlejší efekt celé akce.

Nebudu celou věc zbytečně prodlužovat, Svatoš si televizor odvezl a peníze vrátil. O tu bednu totiž vůbec nešlo. Šlo o následující dny v práci. Jarmila se opět vrátila do sebejisté pozice. Shlížela na nás z výše své odlišnosti. Ale my se cítili lehce, velmi lehce. Jistěže nám ještě mnohokrát připomněla své do kamene tesané: "Nemám doma nic, co se dá rozbít!"

My však, celý kolektiv, věděli, že nemluví pravdu. A vážně nešlo o tu televizi, která se u nich neohřála ani hodinu. I bez ní jsme věděli, že nemluví pravdu. Má totiž doma svého muže Emila, kterému před našima očima osobně rozbila hubu. A my věděli, že Emila se nikdy nezbaví, leda by nějak zprovodila ze světa jeho hubu a zbytek si ponechala, ale to nejde. Dokonalý plán.