Tyrkysová země III - Dlouhá cesta do Kermanu
Budík mam na 8 ráno a bohužel zvoní přesně. Jak mě se z tý obrovitánský pohodlný postele nechce. Nicméně z ní vylezu alespoň k lednici a zas se do ní nastěhuju spolu se snídaní. Čokoládový jogurt (nebo tvaroh, nebo co mléčného mívá 24% tuku) je naprosto geniální. A protože mi vlak jede až ve dvě a mě se nechce do vedra venku, blbnu chvíli s foťákem a novýma šatama. Musim říct, že modelka ze mě nikdy nebude.
Po tom, co zabalím, jdu se dolů přeptat v kolik je chceck out time. Teď. Okey, tak já si jdu pro věci. Slečna manažerka se mě ale ptá, zda by se mi to hodilo až později. Kdyby to šlo, bylo by to fajn. V poledne je ok? Poledne je super.
Vyzbrojuju se foťákem a jdu se projít po městě, za křižovatkou vidím mešitu, takže se vydám k ní, projdu nějakým obchoďákem a přilehlými uličkami a nakonec zase skončím u Haram komplexu. Vzhledem k jeho velikosti je těžké ho minout. Vedro zatím nedosahuje vražedných teplot, ale nedělám si iluze, že by to tak mohlo vydržet. Je dobré, že všude cestou jsou pítka se studenou vodou, a že i když je Ramadán, nikdo nedělá problém z toho, že lidé na veřejnosti pijou. Poutníci jsou prý totiž od půstu osvobozeni a tedy je poutník skoro každej.
U Imama Rezi je poměrně málo lidí, oproti včerejšku, udělám pár fotek zkrz vchody, než mě chlapík s prachovkou zažene pryč. V jednom z bočních křídel potkám výjezdovku záchranky i se zaparkovanou sanitkou. A protože zjistím, že se mi úspěšně zastavily hodinky (po tom, co z nich v průběhu minulýho tejdne opadaly všechny ozdoby, zapínání a včera dokonce i ciferník, tekže jsou celé poslepované náplastí), vracím se radši do hotelu. Jsem tu zbytečně brzo, ještě mám hodinu času do vystěhování, takže jí využiju ke sprše a ještě si zalezu do postele, že si něco pročtu a dopíšu poznámky. Když se chystám opustit koupelnu, někdo právě vstupuje do pokoje, což beru jako znamení, že mám vyklidit prostor.
Dole na recepci je ten anglicky nemluvící mladík a vysvětluje mi, že si mam sednout na židli a čekat. Čekat na co? Krčí rameny. Koukam na něj a snažim se mu vysvětlit, že chci vrátit pas, abych mohla jít. Pas nedá. Jak nedá, zaplaceno mam, platila jsem včera. Nakonec chvíli mluví do vysílačky, a pak mi konečně předá pas a jsem milostivě propuštěná. Aha, museli zkontrolovat, jestli jsem v pokoji něco nerozbila nebo neodcizila. Portýr mi naposledy otvírá dveře a já naposledy poskakuju a mávam na fotobuňku, aby mi otevřela, než se pustím do poledního horka.
Dělám pár fotozastávek, ale jinak směřuju přímo na nádraží, kde se rozhodnu usadit v parku do stínu pod stromem, že to bude příjemnější, než pobyt ve studený neosobní hale. Dokonce najdu i jednu volnou lavičku s výhledem na obří hodiny nad vstupem, takže nehrozí, že by mi vlak mohl ujet. Za chvíli ke mně dojde nějaký mladík a jestli prý mluvim anglicky. Jo, jo, trochu. Chvíli si povídáme, pak se odhodlá poptat, zda si může přisednout. Odsouvam zvazadla stranou, aby měl místo a bavíme se dál. Nakonec je z toho hodinový rozhovor o školských systémech, válce, xenofobii a rasismu. Na rozloučenou si měníme maily a facebookový kontakty, na který on kouká a ptá se, jak mě má proboha najít, když na jejich klávesnici nejsou ty divný znaky. To se mě vážně ptá člověk, kterej píše rozsypanym čajem?!
V nádražní hale se chcu přeptat, který vlak je můj, ale slečny z informací na mě rovnou mávají, že mam jít do fronty. A opravdu se na ceduli nad ní za chvíli v příčetném písmu objeví nápis KERMAN. Vystojím si tedy krátkou frontu, ukážu pas a lístek, dostanu razítko a můžu jít. Držím se davu jdoucího do podchodu, u eskalátorů stojí nějaké ženštiny blokující na něj vstup, na normálních schodech se zas mordují nosiči s vozíky. Přemýšlím, jaká cesta bude bezpečnější, když přede mnou jakýsi chlap rozrazí hradbu černých vdov, které pak milostivě odsunou jeden megakufr, aby tam mohli chodit lidi, ale tváří se u toho tak, že se skoro bojim projít.
Nacházím svůj vlak (ten lépe vypadající, co tam stojí) a po chvíli najdu i svůj vagon a kupé a opět jsem tu jako první, byť jsem měla pocit, že jsem tu na poslední chvíli. Usazuju se na sedačku k oknu, krosnu házim do přihrádky a čekam na spolucestující. Když se do kupé nahrnou dva chlapi, dojde mi, že jsem tentokrát udělala tu zásadní chybu, že jsem si neřekla o dámský kupé. Damned!!! Hned jak mě ti dva uvidí, odchytí průvodčího a začnou na něj něco chrlit a ukazovat na mě. No jo, já z vás taky nejsem zrovna nadšená, ale neřvu kvůli tomu po personálu. Za pány nastoupí ještě starší paní, taky se na mě netváří dvakrát přívětivě. To bude cesta...
Mladší chlap leze rovnou nahoru na postel, starší se pouští do občerstvení a paní se vytrvale modlí a mezi tím ukazuje na mě a něco říká manželovi. Ten ze sebe pak vysouká dotaz z kama su. Czech. Následuje otázka, zda mluvim anglicky. Radostně zahlásím, že jo, v domění, že někdo z nich taky. Opak je pravdou. Tak zas nic. Takže sedim v kupé se třema lidma, který na mě neustále vrhaj opovržlivý pohledy a mam s nima trávit 22 hodin.
Krájim meloun a nabízim jim, berou si, vida, třeba z nás ještě budou kamarádi. I když asi ne. Za chvíli se všichni ukládaj ke spánku, já si beru sluchátka a knížku. Asi někdo klepe, protože na mě paní mává, ať jdu otevřít. NA to, že ona sedí hned u dveří a nemusí cestou nic přeskakovat radši nic neřikam, vstávam a dam si ránu o horní postel do hlavy. Otevíram a za dveřma nikdo. Ona jen pokrčí rameny a směje se a neustále ukazuje střídavě na mě a na postel. Fakt vtipný. Pánové pak slezou k nám do nížin a po tom, co se taky dostatečně zasmějou tomu, že jsem se praštila do hlavy, se usazujou na sedačku. Starší vedle mě, mladší k matce a neustále jí hladí po koleni a po zadku, což mi přijde dost hrozný. Nakonec si vymění místa a třicetiletej synáček leží s hlavou u maminky na klíně, k tomu si na prstu točí tím modlitebním náhrdelníkem a nohama neustále otevírá a zavírá dveře. Začínám si myslet, že je asi momentálně zaostalý, jinak to totiž neni možný.
Když ho přestanou bavit dveře, vyskočí a bez varování mi vytrhne z rukou zápisník a začne ho zkoumat. Asi jako omluvu v tu chvíli dostanu od maminky hrstičku oříšků a hrášku. Sypu je do krabičky se zásobama, co jsme dostali od vlakový společnosti a hlava rodiny mi neustále připomíná, že je mam jíst. Když chlapce omrzí muj deník, začne zkoumat Lonely Planet. 4 stránky se slovníčkem nám dopomůžou k tomu, že se navzájem představíme. A co dělam? „Studuju.“ „Co studuju?“ „Paramedic.“ „????“ No tak tohle vysvětlit pantomimou bude hodně těžký. Zkoušim kreslit obrázek. Furt nic. Lezu do báglu pro Remeše, že tam třeba bude nějaká výmluvná fotka. Neni.
Hledam teda aspoň nějakou, co by to mohla aspoň přiblížit a zároveň nebyla moc závadná. Zvolim tu, kde jsou fixace zlomenin. Naznačim zlomenou ruku, pak že hů-ů-ů-ů a přijede sanitka, zafixujou to a pak zas hů-ů-ů-ů a šup s tim do nemocnice. Pán si knížku převezme a znalecky se do ní zadívá. Tak mu jí otočim, aby jí neměl vzhůru nohama a on ukazuje na fotku s fixačním límcem a pak něco vykládá manželce. Ta z tašky vyloví nějaký nafukovací límec s kožešinou a posunčinou mi naznačuje, že chce vědět, jak to používat. Ukazuju, že si to má dát na krk a pak mačkat balonek, by se to nafouklo. Paní vypadá spokojeně a syn vytrhne otci knížku, přičemž z ní vypadne Sherlockovo fotka, kterou v ní mam jako záložku. Maminka jí hned odchytí a začne vyzvídat. „Doctor?“ No jo, doktor. Doktor Divnoláska. Odkývu jí to. Naznačuje prstýnek a jakože chová mimino. Kroutim hlavou, ještě toho kousek. Zabavuju jim fotku a schovávam jí.
I tak to ale chvíli vypadá, že se třeba skamarádíme. Hned po tom syn vytáhne mobil a začne pouštět asi zpěvy z mešity. Matka ho napomíná, ukazuje na mě. On začne něco namítat v čemž rozeznam jen slovo Írán a ještě ten zpěv zesílí. Pochopim, že asi namítal, že když jsem v Iránu, musim počítat s tím, že jsou tu muslimové. S tim souhlasim. Jakmile skončí zpěv, všichni se usadí na zem a maminka jim začne rozdávat jídlo. Masová omáčka, všichni s chlebem, jen synátor dostane misku s rejží. Asi je vážně postiženej. Chvíli se všichni v kruhu rodinném o něčem dohadujou a nakonec dostanu taky kus chleba s masem. Snažím se odmítnout, ale maminka mi ho nacpe skoro až do pusy. Tak děkuji a nechápu. Evidentně je strašně seru svojí přítomností, ale o jídlo se rozdělí.
Po jídle jim nabídnu alespoň ubrousky na utření a kus melounu, ale ten mají prý svůj. Nabízim jim aspoň svůj švýcarák na nakrájení, ale tatínek vyšle synátora, ať sežene jiný nůž, což ovšem neznamená, že by mi ten můj hned tak vrátil. Ale tak ať si hraje, když mu to dělá radost. Pouští se do melounu, nabízim jim aspoň pytlík na odpadky, protože koš už je plný, snaží se ho nepotřebovat, ale nakonec si ho s velkým sebezapřením vezmou. Sakra, co jim na mě tak vadí?!
Synátor se pak opět v nestřežené chvíli zmocní Remeše (Kdyby si ten dobytek aspoň otřel ruce!) a snaží se číst nápisy. Stejně jako otec nohama vzhůru. Otáčim knížku a nahlas přečtu: „Praktická příručka přednemocniční urgentní medicíny.“ Civí na mě jak tele na nový vrata. Když se prolistuje až k fotkám s resuscitací, tak se celá rodina zhrozí a hned se snaží zjistit, co to je. Hraju srdeční zástavu a bezdeší a naznačuju, že v takovym případě musí provádět komprese hrudníku 100x za minutu. Je skoro půlnoc a já dávam pantomimickou lekci první pomoci ve vlaku. Proč mě to u mně ani trochu nepřekvapuje?
O pár stránek dál narazí na fotky s použitím AED, na kterých je slečna s poměrně velkým výstřihem. Chlapec se na ní nemůže vynadívat a já si připadam, jako kdybych mu půjčila nějakej příšerně zvrácenej pornočasopis. Radši mu tu knížku seberu. Už takhle bude mít asi dost divoký sny. Jen by mě zajímalo, jak tady proboha učej medicínu, když pro ně není normální a přirozené zobrazovat v učebnicích lidské tělo. A přesto mají v medicíně spoustu úspěchů, včetně oborů, jako je plastická chirurgie.
Je pozdě, chci jít spát. Opět se pantomimicky dohadujeme, kdo kde bude spát. Je mi přidělena dolní postel, Fajn. Házim si na ní krosnu, navlíkam prostěradlo za neustálého upřeného pohledu otce sedícího na posteli u spící matky. Pak začnu hledat jinej šátek a košili na spaní a pánové mi začnou hrabat v krosně. Tak to už je trochu moc! Balim věci zpátky, krosnu odklízim k nohám na posteli a nazačuju, že by se teda pánové mohli odklidit nahoru. Syn se uklízí, otec ukazuje, že bude spát u manželky. Výborný, proč teda nemůžu já jít nahoru. Chvíli se pak na něčem dohaduje se synem, až mi milostivě předají polštář, jak kdyby byl jejich a ne erární. Nakonec mi dovolí vzít si i deku. Jak šlechetné.
Stále na mě civý. Jsem naštvaná a demonstrativně sundavam šátek a rozpouštim si vlasy, což je velmi ostře komentováno, ale já fakt nevim, jak bych měla spát v šátku a drdolu, nehledě na to, že matka si taky šátek odložila. Ale budiž, házim si přes vlasy šátek, vrtam se pod prostěradlo a proklínam stolkera z protějšího sedadla. Připadam si tu jak zvířátko v ZOO. Nakonec se k němu otáčim zády a chvíli si pobrečim nad Sherlockovo fotkou. Nějak na mě dopadne fakt, že jsem tisíce kilometrů daleko, že jsem zavřená na malinkatym prostoru se třema nepřátelskýma lidma a hlavně, že až se vrátim, nebude tam na mě tentokrát nikdo čekat. Že jsem sama nejen tady.
Za chvíli vlak někde zastavuje a rodina se odebírá ven. Je fajn mít chvíli soukromí na převlečení. Bohužel se za chvíli vrátí a dělají strašný kravál, ptam se, jestli můžou aspoň zhasnout. Ne. Miluju ohleduplný lidi. I když světlo by mi až tak nevadilo, kdyby na mě aspoň přestali civět. Nakonec volim strategii žravé blátotlačky z Trálu – když nevidim já je, nevidí, ani oni mě – vážu si šátek přes oči a usnu.
V 6 mě vzbudí pánové, co se začnou domáhat svých míst k sezení. Matka spát může, já nemam nárok, super. Vstávam, snídam buchtu, kterou jsme dostali a čekam na příjezd do Kermanu. Na nádraží mi řekli, že tam máme být v 7, ale poprvé se k zastavení chystáme kolem 8 a spolucestujcí se chystaj vystoupit. „Kerman?“ „No.“ Že bych přejela? To přece neni možný. Nebo jo? Beru mapu, jestli mi můžou ukázat, kde jsme. OD otce si jí bere syn, chvíli do ní civí a pak zapíchne prst někam k Shirázu. Bomba, jestli jsme skutečně tam, tak jsme v noci cestou museli projet nějakou mezidimenzionární branou.
Zastavujeme, loučíme se. Maminka mi podává ruku a usměje se na mě, To je poměrně nečekané. Ale asi si chudák moc dobře uvědomuje, co za pitomce má doma. Je mi jí líto. Když vyklidí pole, jdu se radši zeptat průvodčího, kdy budem v Kermanu. „He?“ „Kerman?“ Začne ukazovat proti směru jízdy. A sakra, já jsem přejela. Pak se ale zarazí a mává dopředu, a že prý tam budeme tak za hodinu. Uf.
Sedam do prázdnýho kupé a sundavam hadr z hlavy. Hodina klidu, paráda. Průvodčí mi přijde nabídnout čaj. Kolem 11 po příjezdu do Kermanu pak nastává hromadné opouštění vlaku, protože jsme na konečné, ale to jsem předem nemohla tušit, vzhledem k tomu, že koleje vedou až na Afghánský hranice (a tam se mi vážně nechtělo ani trochu).
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 5.
Camping Mougas - Saians cca 35 km. Stále pokračuji v cestě podél oceánu do Santiaga a jako obvykle si trochu pobloudím a část cesty si dokonce zopakuji.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 4.
Caminha - Camping Mougas cca 32 km. Překračuji hranice do 20. a posledního státu mojí cesty - Španělska. Camino dnes vede jednou z nejkrásnějších částí při pobřeží Atlantského oceánu.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 3.
Viana do Castelo - Caminha. Oficiálně by to měla být cesta na 28 km. Díky bloudění to ale bylo zřejmě o dost víc...
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 2.
Esposende Marinhas - Viana do Costelo (cca 25 km). Včera jsem se rozhodla, že nebudu trhat kilometrické rekordy a pojedu každý den do 30 km. Času mám dost a chci si cestu víc užít.
Klára Kutačová
Když se vládní představitelé vysmívají vlastním nařízením...
... a všem lidem, kteří je stále dodržují, ať už z vlastního přesvědčení, anebo čistě z obavy z možných sankcí.
Další články autora |
Patrik Hartl odstupuje ze StarDance, vrátí se Lucie Vondráčková
Po důkladném zvážení a na doporučení lékařů se spisovatel Patrik Hartl rozhodl ukončit svoje...
Pohřešovaného manažera našli mrtvého, po noční nehodě patrně bloudil v lese
Policisté v pondělí dopoledne našli pohřešovaného manažera e-shopu s hudebními nástroji Kytary.cz....
Velký test másla: Nejlahodnější vzorek nebyl ani bio, ani z alpského mléka
Premium Lahodné máslo, které chutná a voní po smetaně, nemusí stát majlant. Jenže napěchovat jím mrazák,...
Chaos, protesty a vojáci v parlamentu. V Jižní Koreji hodiny platilo stanné právo
Jižní Korea zažila den plný chaosu poté, co prezident Jun Sok-jol vyhlásil stanné právo kvůli silám...
Kvůli agresivitě Romy neregistruji, vyhlásila pediatrička po konfliktu s nimi
S neurvalostí, agresivitou a urážkami se setkala v čekárně své ordinace dětská lékařka z Aše. Podle...
Michálkův přílepek byl protiústavní. Ústavní soud zrušil část lex Babiš II
Ústavní soud (ÚS) v podstatné části vyhověl návrhu hnutí ANO a zrušil takzvaný lex Babiš II. Novela...
Pražský okruh kvůli poruše řídicího systému stojí, tvoří se kolony
Kvůli výpadku řídicího systému je na Pražském okruhu obousměrně uzavřen provoz v Komořanském...
Osm let za smrt čtyřměsíčního syna. Matka chlapcem třásla, poškodila mu mozek
Českobudějovický soud v úterý poslal na osm let do vězení jednadvacetiletou ženu, která podle...
Jsem těhotná, dneska nemůžu umřít, plakala žena, jejímuž autu selhaly brzdy
Dramatickou situaci řešili policisté v americkém státě Illionis. Na tísňovou linku se jim dovolala...
Pronájem pokoje 30 m2, ul. Soukenická, Praha 1
Soukenická, Praha 1 - Nové Město
14 500 Kč/měsíc
- Počet článků 283
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1085x
Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.
Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.
A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...
Seznam rubrik
- Lofoty 2016
- Země zaslíbená
- Po stopách Nikdykde
- Neuschwanstein
- Norsko 2013
- Tyrkysová země II.
- Tyrkysová země III
- Ze života s Chrtem v nouzi
- Nessie na výletě
- Jak jsme (ne)bydlely
- Pochod Marodů - Nízké Tatry
- Expedice Absurdistán
- (Sou)žití s fofrklacky
- Šifrovačky s Dogtopusem
- Výlety po ČR
- Skandinávské bloudění 2015
- Tyrkysová země I.
- Nezařazené
- Osobní
- Cesta kolem světa