Tyrkysová země II - (26.) - Poklad v parku
Opouštím nádražní halu, přede mnou parkoviště taxíků a autobusové nádraží. Kdybych jen věděla, jak poznat tu zastávku autobusu, kde jsem přestupovala z metra. Já to ovšem nevím, tak se o to nebudu ani pokoušet. Jedna zastávka by měla být i tady v okolí a možná bude i na správné trase. A hlavně, co se tak z minula pamatuji, nebylo to daleko. Stačí drobné rozhlédnutí a i směrovku na ní najdu. Kilometr a půl - za 15-20 minut tam dojdu, i kdybych nechtěla.
„Taxi? Taxi?“ vrhají se na mě řidiči, když procházím přes parkoviště.
Ale prd, já si tam dojdu, nějak ty kvanta času do odletu zabít musím.
Pro jistotu kontroluji, zda skutečně letím ve 2 ráno.
3:40. Takže ve 2 ráno ano, ale pouze být na letišti. A já tak optimisticky doufala, že o půlnoci budu odbavená a ve dvě už spokojeně spinkající v letadýlku, tak nic no. Než zase zabalím letenky a vyrazím k metru, potkám ještě znovu onoho svého pána. Ujišťuje se, že vím, kam a jak jdu a pak už mizí neznámo kde.
Vydávám se podél hlavní silnice ve směru ukazatele a proti mě jede trolejbus. Trolejbus. Úplně obyčejný škodovácký trolejbus. A ještě řekněte, že má pantogaf, co projektoval táta a já se jdu někam zahrabat. Navíc barevné provedení je až neuvěřitelně podobné těm Plzeňským, jen místo bílého pruhu tady mají žlutý.
Uvažuji nad tím, že se jen tak ze zvědavosti svezu, ale když nevím, kam jedou, nebyl by to dobrý nápad. Třeba někdy příště. (Btw.: Přepážka mezi mužskou a ženskou částí je tady vyřešena jednoduše. V místě, kde je kloub, moje nejoblíbenější pozice pro jízdu v trolejbusu nejsou jen tyče po stranách, ale kolem dokola, takže tam nikdo stát nemůže.)
Stále rovně za nosem, až k zastávce metra. A protože jsem v domnění, že vidím vchod do metra, před tím přešla na druhou stranu, přičemž jsem se skoro potkala s projíždějícím nákladním vozem, musím momentálně přecházet znovu. Naštěstí je tu nadchod. Pod ním odbočím doprava a přes malé volné prostranství dorazím až ke vstupu do metra. Zakupuji jednosměrnou jízdenku a po poradě s Lonely planet a seznamem zastávek se vydám dolů k vlakům. A zrovna jako na potvoru na špatnou stranu. Ale co, sportem ku zdraví, tak si vyběhnu schody nahoru a zase dolů.
Dámský vagón je jasná volba, byť se nasoukám až k přepážce do vagónu obojetného, protože je tam nejvíc místa na batohy. Vystupuji na Telequani avenue, kde mě jako první vítá hezky obnovený a do dálky zářící nápis Down with USA. Alespoň to na těch fotkách bude vypadat ještě líp a bude vidět, že si na tom stále trvají a ne že to je 30 let starý relikt na který se pomalu, ale jistě zapomíná. Za rohem mě čeká malé zklamání, millitary shop, kde jsem chtěla nakoupit šátky je zavřený. Uhodnete důvod? Ano, správně, rekonstrukce.
Přecházím podél zdi, hledám nejvhodnější místo na focení. Jako první si ověřím, že nikde nestojí vojáci. Nestojí. Kamera taky směřuje na druhou stranu a ani tu nechodí moc lidí. Perfektní. Shazuji malý batoh na zem ke stromu, udělám 3 fotky, posunu se o několik metrů, nafotím zbytek, uklízím foťák beru batoh a mizím do metra, než třeba někoho napadne, že jsem dělala něco, co jsem neměla.
Počkám si na konci nástupiště zase na první vagón a jdu počítat zastávky, které musím ujet, než budu na Mirdamadu. Slečna vedle se mě hned ptá kam jedu. Vysvětluji, že na Mirdamad, odkud chci do Mellat parku. Rozhlédne se po vagónu a zavolá, kdo jede tímto směrem. Hlásí se jiná slečna.
„Tak jo, ona tě tam odveze.“
„Ne, ne, to je v pořádku, já už tam byla. Jen se dívám, kolikátou stanici vystupuji.“
„To je v pořádku, ona tě tam odveze.“ ujistí mě slečně než vystoupí. V tu chvíli se mě ujme ta druhá.
Čekám, že mi řekne, kdy vystoupit, ale ona tu péči o mně bere zcela vážně.
„Pojď za mnou.“ Neodporuji a jdu, stejně se z toho metra jinudy vyjít nedá.
A už chytá taxík.
„Chodím kousek od parku na univerzitu, takž není problém tě tam dovést.“
„Děkuji.“
Skládáme se do auta, ona podává taxikáři 10 000. Hledám totéž, ale ona, že ne, že už zaplatila. Tak chci dát 5 000 jí.
„Ne, ne, ne, to je dobré.“
„Nemůžeš za mě platit, jsi student. A studenti nemají moc peněz.“
„Ty jsi taky student!“ To mám z toho, že tady zásadně tutlám, že už pracuji. A hlavně, kde pracuji.
Ach jo, nedá si říct a nedá až dokud nevystoupíme u silnice kolmé k té, po které jsme přijeli.
„A teď půjdeme na autobus.“
Přejdeme v podstatě doprostřed silnice. Dva pruhy jedou dolů, pak jeden nahoru a zase jeden dolů. My potřebujeme ten nahoru. A autobus nám právě jede, takže trochu popoběhneme a soukáme se dovnitř.
„A zaplatím já, ano?“ Sice je tam cenový nepoměr, ale alespoň trochu bych měla lepší pocit.
„Ne, ne, to v žádném případě, já to zaplatím.“
Sedáme na dvě volná místa a Fatimeh má rázem spojence Sarah.
„To je naše tradice, že když někoho potkáme poprvé, je naším hostem.“
„A jak vám to můžu oplatit?“
„Tím že to přijmeš.“
Sakra, to je tak divný. Ale odporovat asi vážně nemá cenu, tak co můžu dělat. Poděkování mi přijde jako málo a nic jiného udělat nemůžu. Tak poděkuju snad milionkrát, než mě začnou postrkovat ke dveřím, že tady vystupuju. Loučím se, popřeji Fatimeh hodně štěstí se zkouškou, na kterou jede, zamávám děvčatům a čekám až autobus přejede, abych mohla bezpečně přejít.
Jsem v Mellat parku. Randící místo, no to bude ještě zážitek, vzhledem k tomu, že mi tentokrát nedělá společnost ani ten „bratranec“, ale jenom dva batohy a spousta vzpomínek a představ.
Jako první zasednu na lavičku, že zlikviduji zbytek snídaně. V tu chvíli mi začnou dělat společnost alespoň místní kočky a ptactvo, oboje proto, že vycítí možný přísun jídla. Tak nevím, jestli tady i kočky žerou pomeranče? (Asi bych se tomu divila stejně, jako když můj pes zhltl kamarádčiné mamince mandarinku.)
Po jídle se vydám splnit účel své cesty sem. Find the geocache. Mám mapu, mám spoiler photo, co by mi v tom tedy mohlo zabránit? Vyndám mapu a zjistím, že jak mi přišla naprosto geniální a srozumitelná, když jsem jí před třemi týdny tiskla, teď netuším, kudy vlastně jít. A letecký a k tomu ještě černobílý snímek se taky netváří, že by mi nějak pomohl. Což znamená jediné, projdu si celý park, než narazím na jezírko. Cestičky tu mají takové milé optimistické názvy, takže než abych šla jednou z nich, pustím se rovnou po nějakých schodech nahoru mezi borovice.
Vyfuním až na vrchol a tam nic. Zelené nic v podobě trávníku a v něm provokativně zapíchnuté cedule, že se na trávu nesmí šlapat. Jak jinak. Co teď? Slézt dolů a vybíhat to někde po cestičce, nebo to risknout, přeběhnout těch deset metrů a být na chodníku? Evidentně nejsem první, kdo se takto nachytal, vzhledem k tomu, že na vyšlapaném blátivém plácku se dají identifikovat i jíïné, než moje stopy. Rychlý pohled vlevo, vpravo a už běžím. Kamenný chodníček k asfaltové cestě a nikdy jste mě nikdo na té trávě neviděl. Písk, písk, jdu dál.
Vpravo jsou posilovací stroje a za nimi plot, tam už rybníček nebude. Musím doleva, před sebou mám už jen celý park. A ta keška je nano. Výhled skutečně optimistický. Kam se na to hrabe jehla v kupce sena, vzhledem k tomu, že park má 371 770 m2 a keška zabírá plochu max 1 cm2. (Převeďte si sami...) Pravda hledání je ulehčeno o plochu rybníka, který můžu odečíst, zároveň vím, že se keška nachází pod lampou takže se počet možností snižuje na pouhé stovky.
Dobrá zpráva této chvíle – vidím rybník. Je oplocený a plavou na něm kachny. Za ním se rýsuje panorama několika satelitů, ale žádných maličkých tintítek, to jsou talíře, že musí smažit holuby za letu. Udělám pár fotek kachen a všimnu si, že mě nenápadně, ale zcela jistě sleduje parta tří mladíků. (Těžko být nenápadný, když za někým lezu do slepé uličky.)
Ověřuji si to svojí osvědčenou kličkovací metodou. "Ale no tak, mládeži, dejte mi svátek." Proč proboha přitahuju sotva 18ti letý mláďata? To vážně v tom šátku vypadám až TAK mladě? Docela rychle jich ovšem začnu mít dost, jenomže jak se jich zbavit, když na angličtinu nereagují? Stačí si vybrat dobrou chvíli. Jdu kolem rodinky se dvěma malými dětmi. Přímo před nimi na kluky zakřičím a zároveň rukou ukážu, ať jdou pryč. Otec od rodiny se zastaví, podívá se na ně, na mě, na ně a kluci odchází. Hooray.
Zdá se, že jsem na správné straně rybníka. Nacházím se nahoře nad fontánou s bustami, jež byla v rekonstrukci loni, nicméně ze shora je na ní taky prd výhled. Vyndám mapu a skučím, co mě to kdy popadlo, pokládat tohle za geniální vodítko. Domeček se spirálovitou střechou je sice dokonalý, ale jak mám ze spodu proboha poznat, že to má střechu do spirály a není to obyčejný kulatý altánek? Začínám se modlit, aby ať je to, co je to, mělo to nepřehlédnutelně nepříčetný tvar ze všech směrů. A mám štěstí, je to voliéra plná rozličných ptáků. Od slepic po nádherné červené papoušky, kteří se s radostí předvádějí. (Přejde bidýlko, dojde k otevřeným skleněným dveřím – za nimi je ještě mříž – ukloní se a dojde zpátky.)
Při pozorování tohoto představení (několikrát reprízovaného) mě odchytí další skupina lidí z highschool. Chtějí si povídat. Prohodím s nimi tedy pár slov a doufám, že půjdou jiným směrem, než já. To bych tu kešku nikdy nenašla. A vezmu – li v úvahu, že už bych měla být kousek od ní, nemůže se mi ocásek tvořený mudly ani trochu hodit. Naštěstí mají cestu dolů zatímco já doprava. A zrada, kde má být podle mapy jedna cesta, jsou hned dvě. Na první pokus samozřejmě volím tu špatnou. Dobré je, že lampy na každé z nich jsou jiné. Tím pádem odhalím správný lampový design, najdu spoiler foto a už není problém identifikovat správné místo.
Problém je, že na mě kouká místní parkový hlídač. Ten co má v puse píšťalku a střeží, zda se někdo neodváží ani špičkou prstu dotknout travního porostu. V zájmu nenápadnosti vyndavám svojí knížku s citáty a simuluji, jak jsem hluboce zabraná do její četby. Když konečně odvrátí zrak, stačí sáhnout pod lampu a mám, pro co jsem přišla. Skutečně nanokeš, jen co je pravda. Na výšku to má cca 0.5 cm a v průměru tak centimetr. A logbooku se ven nechce ani za nic. Byl to trochu boj, ale podařilo se. OK, teď ještě kdybych si v nějakém pominutí smyslů nedala tak dlouhou přezdívku, abych se vešla do jedné kolonky a bylo by všechno dokonalé. Jsem zalogovaná, můžu vrátit schránku na místo. Hlídač se momentálně nachází rovnou ve dvou vydáních a za mnou zametá místní údržbář. Provedu bleskovou akci simulující hledání zapadlého jeleního loje za strategicky umístěnou krosnou a můžu jít dál.
Cíl jež jsem si dala pro tento výlet je splněn, takže co dál?
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 5.
Camping Mougas - Saians cca 35 km. Stále pokračuji v cestě podél oceánu do Santiaga a jako obvykle si trochu pobloudím a část cesty si dokonce zopakuji.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 4.
Caminha - Camping Mougas cca 32 km. Překračuji hranice do 20. a posledního státu mojí cesty - Španělska. Camino dnes vede jednou z nejkrásnějších částí při pobřeží Atlantského oceánu.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 3.
Viana do Castelo - Caminha. Oficiálně by to měla být cesta na 28 km. Díky bloudění to ale bylo zřejmě o dost víc...
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 2.
Esposende Marinhas - Viana do Costelo (cca 25 km). Včera jsem se rozhodla, že nebudu trhat kilometrické rekordy a pojedu každý den do 30 km. Času mám dost a chci si cestu víc užít.
Klára Kutačová
Když se vládní představitelé vysmívají vlastním nařízením...
... a všem lidem, kteří je stále dodržují, ať už z vlastního přesvědčení, anebo čistě z obavy z možných sankcí.
Další články autora |
Patrik Hartl odstupuje ze StarDance, vrátí se Lucie Vondráčková
Po důkladném zvážení a na doporučení lékařů se spisovatel Patrik Hartl rozhodl ukončit svoje...
Chaos, protesty a vojáci v parlamentu. V Jižní Koreji hodiny platilo stanné právo
Jižní Korea zažila den plný chaosu poté, co prezident Jun Sok-jol vyhlásil stanné právo kvůli silám...
Kvůli agresivitě Romy neregistruji, vyhlásila pediatrička po konfliktu s nimi
S neurvalostí, agresivitou a urážkami se setkala v čekárně své ordinace dětská lékařka z Aše. Podle...
Řidiči zkoušejí novou fintu, jak neplatit za parkování. Přestupek, varuje policie
Na internetu se v poslední době značně rozšířila nabídka automatických parkovacích hodin, které...
Vlak přejel nezletilou dívku v Černošicích u Prahy. Přišla o obě nohy
Vlak na železničním přejezdu v Černošicích ve čtvrtek večer přejel nezletilou dívku, která...
Přepravci zkrátili čas uložení zásilek. Lidé mají na vyzvednutí jen den či dva
Přepravní společnosti se připravují na hektické předvánoční období a očekávají nejvyšší zatížení....
Turkova osobnost láká. Mladí chtějí nejvíc k Motoristům, Piráti netáhnou
Premium Mám doma dýku SS, Certifikovaný rasista, Piju savo. Před měsícem si Motoristé ustavili mládežnickou...
ANALÝZA: Proč jihokorejský prezident zničil sám sebe a poškodil pověst země
Premium Jižní Korea se střelila do vlastní nohy. A to hodně citelně. Šokující na tom je zejména skutečnost,...
Francouzští poslanci vyslovili nedůvěru vládě, poprvé od roku 1962
Dolní komora francouzského parlamentu ve středu po týdnech sporů o rozpočet na příští rok vyslovila...
Prodej stavebního pozemku Soběšovice 1599m2
Chrášťany - Soběšovice, okres Benešov
4 590 000 Kč
- Počet článků 283
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1085x
Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.
Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.
A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...
Seznam rubrik
- Lofoty 2016
- Země zaslíbená
- Po stopách Nikdykde
- Neuschwanstein
- Norsko 2013
- Tyrkysová země II.
- Tyrkysová země III
- Ze života s Chrtem v nouzi
- Nessie na výletě
- Jak jsme (ne)bydlely
- Pochod Marodů - Nízké Tatry
- Expedice Absurdistán
- (Sou)žití s fofrklacky
- Šifrovačky s Dogtopusem
- Výlety po ČR
- Skandinávské bloudění 2015
- Tyrkysová země I.
- Nezařazené
- Osobní
- Cesta kolem světa