Tyrkysová země II - (19.) - Zpět v říši divů

Autobus zastavuje u terminálu, pobírám své věci a vycházím do červánkového večera. V otevřených dveřích mě ovane lehký větřík, jakoby mě hladil. Vítej zpátky šeptá mi do ouška...

Neujdu ani metr od busu a už se na mě vrhají taxikáři. Uáá, klídek, chlapci, já si nějaký auto najdu. Někde, kde je konkurence.Z poetických výšin se vracím k praktičnosti. Najdu první auto, řidič stanovuje cenu na  60 000. Zapomeň, pane, víc jak 30 000 nedostaneš. Cuká se, tak jdu jinam a najednou to jde. I když se mě ještě další dva snaží přesvědčit, že 60 000 je dobrá cena. Věřím, že pro ně rozhodně.

Cesta je bezproblémová, jen řidič se poněkud mračí a vysazuje mě už před mešitou. (Za 3 dolary holt žádný odvoz až před dům.) Lovím peníze a zjistím, že nemám drobné, jen 50 000. Už se smiřuji s tím, že mi nevrátí, ale je mi dána desititisícovka.

„Dobrý start, teď ještě těch druhých deset.“

„Ne, ne, 40 000.“

„Domluva zněla 30 000.“

Hodnej kluk, dal i druhou bankovku. To jsem ani nečekala, že to opravdu půjde. Nakonec má i malý plusový bod. Sice se u toho tvářil jako rousňák, ale nepodvedl mě.

První co vidím z hotelu, je nově namalovaná cedule. Coto, čímto? (Jasně, barvama, čim jinym...) A v chodbě stojí malinký roztomilý Vánoční stromek s řetězy a světýlky a i zbytek atria je nazdoben stejným materiálem. A uprostřed toho sedí rozzářený Scott na svém vozíčku a se zcela novými modrými sádrami (pravdaže to není sádra, ale laminát, ale víte, co tím myslím, ne?) Prý to znamená, že už na ně může i stoupat, ale na nějaké chození to ještě není. Ale minimálně už se dokáže sám dopravovat do pokoje a nepotřebuje, aby ho opečovávali ostatní z čehož se zdá být nadšen. Jdu si hodit věci do dormitru, tentokrát obsadím postel pod Mirem (still here) a vracím se za Scottem, zjistit, co je ještě nového.

Už si plánuje další cestu, zjišťuje, zda je Persepolis bezbariérově přístupná. Bohužel jej musím zklamat, tam bych se na wheelchair fakt nevydávala. Ale jak já ho ráda vidím, optimistu zatracenýho!

„A víš, kdo ještě přijede na Vánoce? James!“

„James?!“

„Pamatuješ si na něj, ne? Doktor, brýle, jí hodně pomeranče.“

„Jo, jo, pamatuju.“ Pomerančové saranče nelze zapomenout.

„A ještě někdo další? A, hej, Johannes, co tu děláš?“

„Tak, znáš to, sedim, hraju šachy, kouřim, relaxuju.“

„A netvrdil si, že už taky odjíždíš?“

„Za 14 dní jedu do Indie, chci si před tím odpočinout. A to tady jde nejlíp.“

Tak tohle je perfektní, vypadá to na Vánoce v parádním kolektivu. A Pierre s Evou jsou tu taky, což znamená že bude vlastně chybět jen Sára. I když, skutečně chybět?

Jsem jednoduše zpět ve své pohádce. Král Scott stále sedí na svém modrém trůnu s rozbitou opěrkou pro ruku, opodál křehká princezna Eve s rytířem Pierrem. Přítomen je i Johannes, velitel královských armád a brzy dorazí dvorní felčar James. Okolo můžeme vidět běhat majordoma Mira s královskými šašky (myšleno v tom nejlepším!) Nemanem a Ibrahimem, kteří když chtějí, dokáží šířit dobrou náladu se stejnou nakažlivostí jako Scott. A do toho já, jako Alenka ve své říši divů...

Probírám se ze snění, obracím se na Scotta.

„I go outside, do you need something?“

„No, thanks, I’am OK.“

„Fajn.“

„But.“ zarazí mě na odchodu „Pleas 2 litres of non fat milk.“

„Non fat milk, OK, no problem.“ Jen co to sakra je? Jo jasně, odtučněný mlíko. Prosím, ať umí v potravinách anglicky, protože to asi rukama nohama nevysvětlim.

Pro sebe se chystám jít zakoupit jedno granátové jablko, takže nejdřív obcházím ovocnářství, než abych se celou dobu tahala s mlíkem v tašce po celým městě. Dojdu až k Amir Chakhmag, kde zahnu doprava a konečně najdu jednu prodejnu, kde pomegranates prodávají. Nastává problém. Jak se na tom vlastně pozná, zda se jedná o dobrý kousek? Musí být tvrdé nebo měkké? Jakou má mít barvu? Já si snad nakonec radši vezmu obyčejný jabko, honí se mi hlavou, když se přebírám obrovskou hromadou těch granátových. Ale nakonec mi jedno padne do oka a za 5 000 je moje. A teď to mléko. Lezu do každých potravin, které potkám.

„Balade inglisi?“

„No.“ a všude je to stejné. Už se pomalu, ale jistě začínám vzdávat naděje, když konečně vlezu do jednoho obchodu, kde mléko najdu i v lednici. To už vypadá dobře, v nejhorším vezmu jiné, to už nebude tak trapný jako nepřinést nic.

„Non fat milk?“ pípnu a ani nedoufám, že mi bude porozuměno.

„Yes, no problem.“ Alláh o akhbar!

Platím 20 000 a radostně se vracím i s úlovkem. Jen se cestou chci zastavit v obchodě, že si opravdu koupím ty oranžové šaty. Mají zavřeno. Že by se mi vracelo to, že jsem měla dosud štěstí?

V hotelu předávám mléko, vítám se s Nemanem a pouštím se do pomegranate. Neman mi sežene dokonce i nůž a talířek, takže to není až takový problém. A nakonec bylo fakt dobré. Večer strávím povídáním se Scottem a taky trochu psaním mailů, ale poměrně brzo se odporoučím spát.