Tyrkysová země II - (18.) - Dvojí duha

Jaká je to nádhera, když si kapky vody povídají se Sluníčkem na řece Zayendeh a nejen o tom...

Spím, sladce spím až téměř do zazvonění budíku. V 7:30 lezu z pelechu, balit není moc co, takže to jde velmi rychle.Obleču se a jdu zaplatit a zároveň se domluvit, zda si můžu nechat batohy v Luggage room. Mohu, ovšem ani to, že tomu dali honosný název a velkou ceduli na nástěnce, nic nemění na faktu, že to je stále stejný přístěnek pod schody, jako minule.

Jdu ven. Raní procházka kolem mostů s probouzejícím se sluníčkem by mohla být fajn. A potom to vezmu na náměstí obejít ještě další obchody ve snaze najít černou mističku pro Toma a nakoupit pár tištěných deček.

Jdu ulicí v jejímž středu je park (přerušený hloubením metra) až ke mně již notoricky známému mostu. Rozhlížím se po místě, kde se loni shromažďovali demonstrující. Jo, jo, teď je tu celkem prázdno. KFC. Dívám se znova, protože jsem měla pocit, že na té restauraci byl nápis KFC. A on tam skutečně je. Boha, já snad budu zvracet.

Radši prchám dál, po levém břehu až dozadu k mostu, co má údajně vypadat jako orel. Další novinka, kterou potkám, je dětské hřiště ve tvaru lodě. U téměř vyschlé řeky to vypadá poněkud paradoxně. Ale možná i trochu optimisticky, to se musí nechat.

Ale co se nezměnilo, to jsou zvyky oněch dvou pánů, jež jsem tu loni potkala sedící na zídce s čajem. Tentokrát tu byl jen jeden a vyhlížel druhého. Konvici s čajem a dvěma hrnky nachystanou, cukr v mističce, dva plátky karamelu. V tu chvíli mě zamrzelo, že jsem jim nepřivezla jejich fotku, ale kdo mohl tušit, že tu budou znova? Příští rok tu fotku beru s sebou. A jen kvůli nim do tohohle města přijedu!

Přejdu most a po druhém břehu se vracím zpět. Tentokrát jdu ve stínu, tak je drobet chladno, ale ne nepříjemné. A na jednom vodotrysku uprostřed koryta se lámou sluneční paprsky a vytvářejí duhu, která se pak odráží ve vodní hladině. V tuhle chvíli jsem ochotná přiznat Esfahánu, že se tu krásné věci najdou. Stojím tam, dívám se do proudu vody a obdivuji každou kapku, na které se odráží sluneční paprsky do téhle barevné nádhery.

S mnohem lepší náladou se vrátím k prvnímu mostu a neznámými zadními uličkami (ne loňskou naučenou cestou) dojdu k náměstí, kde se vrhnu rovnou do obchodů. Zopakuji si alespoň to minimum smlouvacích pouček, co si pamatuji od Toma a jdu vyjednávat.

„Kolik stojí tohle?“ ukážu na věc, která mě absolutně nezajmá, neb jsem poučena, že se nikdy nemám ptát napřed na něco, co vážně chci. Cena nadsazena neskutečně. Tak to ne, toto. Co tohle? Ovšem nedaří se nedaří. Z počátku. S postupem času zřejmě získávám cvik, takže jeden náramek bych ukecala z 22 dolarů na 6. (A to za mnou i běžel, že za 6 je můj.) Ovšem já sháněla tyrkysový, ne růžový!

Do hotelu se vracím se zastávkou v potravinách, kde zakoupím „chocolate cake, cherry juice and some cookies“ k pozdní snídani, jež se uskuteční na autobusovém nádraží. Vyzvedávám si batohy z kamrlíku, eh, chci samozřejmě říct z luggage room, loučím se s majiteli hotelu a hned dostanu několik vizitek, ať prý jim dělám reklamu. A tak proč ne, třeba to v Yazdu někomu udám. A teď ještě jestli mi poradí, jak na terminál. Prý autobusem, jen se pak zjistí, že to mysleli druhý terminál, než na který já potřebuji. Na tenhle je asi jistější a rychlejší jet taxíkem, protože autobus tam jede 45 minut. To bych sice ještě asi stíhala, ale tak tak a riskovat nechci. Takže taxík. Kde jej chytit? Dojdu ke křižovatce, že tam by to mohlo být nejstrategičtější. Poptám se policistů, kam si mám stoupnout, abych odchytla auta na správný směr.

„Stoupni si sem a vydrž.“ Vrhá se policista do silnice a už mi staví auto a dohaduje cenu.

S pomocí příslušníků se skládám na zadní sedadlo i s batohy, děkuji, loučím se, odjíždím. Jako vždycky. Jen občas je to loučení jednodušší a někdy těžší.

Na terminálu mám hodinu do odjezdu, opět jsem trochu zbytečně plašila, u mě nic nového. Sedám si na schody, hezky na sluníčko, dopisuji zážitky a k tomu se rozhodnu posnídat. Nebo poobědvat, vzhledem k tomu, že je skoro poledne. Přede mnou stojí pár autobusů, stevardi nahánějí poslední chybějící cestující, aby někomu neujeli. Můj autobus tu ještě není, je brzo.

Po jídle se jdu projít po hale. Standardní výbava jsou lavičky a televize, na ozdobu nějaká ta zasklená fontánka a stejně to tu na mě nevím proč působí hrozně studeně. Radši obejdu celou budovu ve snaze najít toalety, než se zase vrátím na svoje schody s hřejícím sluníčkem.

Chvíli před půl dojede náš autobus. Krosnu dolů, batůžek nahoru. Co z těch čísel je číslo sedačky? Tohle a nebo tohle? Zkusím to první, buď to bude dobře, nebo ne. Bylo. Číslo deset, sedadlo u okna a vedle mě nikdo. Pohoda jazz. Až na to řvoucí mimino, zřejmě standardní vybavení každého dopravního prostředku. S drobným zpožděním zvedáme kotvy a vydáváme se ku Yazdu. Opět nám rozdávají krabičky se zásobami a vychlazené pitíčko. Tomu se radši vyhýbám, neb odhaduji, že na 4 hodiny trvající cestě čůrpauzy nebudou. Po dvou hodinách mi nastupuje spolucestující, která ale vystoupí ještě před Yazdem, ke kterému se pomalu ale jistě blížíme.

Nádraží pak objedeme snad 2x dokola, než se dostaneme až k němu. Zdá se, že silnice je tu vedena do spirály, či co. Začíná se stmívat, slunce olizuje vrcholky skal, červánky se nám rozprostírají nad hlavou a mě se zasekl foťák. Zákon schválnosti, jen co je pravda.