Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Nessie na výletě (IV.) aneb všechny cesty vedou do Inverness

Máme mapu, auto i řidiče a před sebou víkendovou cestu přes půl Skotska, abychom se v neděli ráno setkali s opravdovou Nessie.

Ráno si s holkama dáváme budíček tak, abychom se stihly nasnídat, zatímco Matys se pokouší tvářit, že ještě pořád spí. V-Peti nám dělá výborný porridge se sušeným ovocem a bílým jogurtem, což je a) strava výborně chutnající a b) hodně zasyťující, takže to po mně stejně nakonec dojídá naše právě se vylíhnuvší domácí popelnice. (Nic ve zlém, to je naše tradiční domácí označení profesionálního dojídače).

A abychom už od začátku nenarušovali časový rozvrh, jdeme pomalu ale jistě dobalit a naskládat to všechno do auta. Na to, že jedeme jen na dva dny, máme poměrně plný kufr. Ještě uděláme tři termosky s čajem, protože to vypadá, že bude zima a hnusno a můžeme jet. Matys opět řídí, neb tu k tomu nikdo jiný příčetný není, V- Peti ze stejného důvodu naviguje a my se vezem - to nám jde taky poměrně dobře. Cestu ven z Edi holky konzultují, ale pak už se musíme řídit mapou a místním značením, které je (slušně řečeno) dost k prdu – cedule ukryté za stromem, metr za křižovatkou směrovka, že tam jste měli odbočit a tak podobně.

První zastávku děláme poměrně brzo a to hned u Forth road bridge, silničního mostu vedoucího přes záliv proti němuž je poměrně předimenzovaný (alespoň z mého pohledu) železniční most. Takové obrovské červené kovové monstrum, přes které občas prosviští drobná housenka o pár vagóncích. Objekt je to značně fotogenický i v mrholivém počasí, které nás zatím provází. Když se dostatečně vynadíváme, můžeme pokračovat v cestě. Nalezení nájezdu na most je trochu větší oříšek, než by se mohlo zdát, vzhledem k tomu, že most samotný je vidět na kilometry daleko, ale nakonec to nějak zvládneme. („Zkuste mi ty odbočky hlásit, když jsme ještě před nima.“)

V Perthu zastavujeme u Tesca na druhou snídani v podobě fish and chips, která nebyla vůbec špatná a díky tomu, že jsme si jí s M-Peti dali napůl, to nebylo ani drahé. Druhá polovina posádky si jde nakoupit něco studeného a sladkého přímo do obchodu a poté se shromáždíme nad mapami a průvodci a dáváme dohromady konkrétnější obrysy našeho putování.

Jedeme dál až k jezeru Loch Leven (to menší u Perthu). Zaparkujeme na malém parkovišťátku, kde krom nás není ani živáčka a po přezutí do pořádné obuvi a oblečení do větru (a vodě) vzdorného oděvu vyrážíme do terénu. Procházíme se po vybudované stezce kolem jezera, ze kterého toho moc nevidíme, až konečně dojdeme k místu, kde žije vodní ptactvo. To chvíli obtěžujeme svojí přítomností, než se zase napojíme na stezku, že jí kus projdeme. Nadšení nám vydrží až než dojdeme k mapě, kde zjistíme, že stezka má asi 12 km a to je trochu moc na naše časové poměry. Proto se rozhodneme k přesunu zase o dům, vlastně hrad, dál.

Dvakrát objedeme malé městečko, než se konečně u kostela, jež je na prodej (no nekupte to) zeptáme, kudy kam dál. Hrádek tak nacházíme, je to takové malé červené skoro nic u silnice, kolem kterého se pasou krávy – Skotská dlouhosrstá odrůda. Jeden z nejbližších plyšově vypadajících býků si nás měří znuděným pohledem, ale nestojíme mu ani za to, aby si stoupnul. Hrad samotný je bohužel zavřený, ale mohli bychom si do jednoho z přilehlých stavení dojít půjčit klíče. My se ale shodneme, že nám to stačí zvenku. Chvilku se ještě procházíme, než řidič zavelí k odjezdu a taky k tomu, že budeme navštěvovat jen větší hrady.

Podle Petina průvodce jako větší vyhodnotíme Hunting Tower castle, kde o nějakou chvíli později zastavujeme. V pokladně zaplatíme vstupné, chvilku si popovídáme (nebo spíš děvčata si popovídají) s prodavačem, dostaneme informace o hradu a jdeme jej prozkoumat. Uvnitř hradu se jediný náš chlap rozhodne soukromničit, zatímco my jdeme všechny společně. Interiéry jsou velmi spoře zařízené, pokud vůbec, ale zase se dá vylézt až na střechu. A protože jsme to my, vylezeme rovnou i ke komínu. A od tama je nádherný výhled do skotské krajiny s jasně zelenou trávou, kterou jinde na světě nenajdete a na které se dobře dělají hvězdy a jiné blbinky po tom, co opustíme útroby hradu. Přes bylinkovou zahrádku se vrátíme k autu a pokračujeme v jízdě.

Z hlavní silnice odbočujeme na nějakou vedlejší a směřujeme do hor, kde Matys občas udělá zastávku na pokochání se. Pod námi teče potok, ale kvůli podmáčené půdě se k němu nedá dostat, takže ještě trochu popojedeme, až najdeme místo, kde se dá sejít až k vodě a dokonce i do ní, za přísného dozoru stáda ovcí pasoucího se mezi vřesovými keříky. Sem tam děláme další zastávky, převážně u oveček, které před námi poměrně rozumně prchají.

„A stejně ta poslední ovce byla nějaká divná.“

„To taky byla koza...“

Další zastávka má záchodový a mapový charakter, takže se všichni po návratu z lesíčka vrhneme na mapu a řešíme, jak se dostat k forth George a jak je možné, že jsme minuli všechny 4 hrady, které jsme měli potkat cestou? Hrady nevykoumáme, ale forth George ano a za 2 hodiny u této stále ještě funkční pevnosti zastavujeme.

 

Protože už je docela pozdě večer, je vnitřek pevnosti nedobytně uzavřen a přístup je jen nahoru na bastiony. Nevadí. U auta si nejdříve dáme svačinku, abychom tam neumřeli hladem, M-Peťa sbírá racčí peří a každému jedno dává, Matys odmítá, tak holt máme náčelníka bez péra, no co se dá dělat. V – Peti a Matys se drží nahoře, zatímco my dvě bytosti přízemní si slezeme dolů do příkopu pod padací most, kde vyplašíme několik racků, kteří mi na oplátku způsobí infarktové stavy tím,jak mi vylétávají nad hlavou. Uděláme pár fotek a vracíme se nahoru a s holkama se rohodneme, že zajdeme k vodě. Řidič se odporoučí k autu, že prý tam počká. Jak chce, my jdeme. Chvilku žertujeme, že by nám třeba mohl ujet a najednou kolem nás prosviští naše auto a Matys nám vesele mává. Naštěstí se jen popovezl k pláži, na kterou směřujeme, takže se nenaplnil katastrofický scénář, že už mu lezeme na nervy tolik, že se rozhodl pustit nás všecky k vodě i v tom přeneseném významu a ne jen fakticky.

Chvilku blbneme na oblázkové pláži, holky do konce ve vodě, ale protože už nás skutečně začíná trochu tlačit čas a únava, skládáme se do auta na poslední úsek cesty, která vede téměř po mořském pobřeží, takže máme moc krásný výhled. A jsme v Inverness, hurá! Hledáme hostel, jež má být na High street, což standardně bývá ulice v centru města a to by mělo znamenat minimum problémů s jejím nalezením. Horší to však bude s hledáním parkoviště. Na ulicích jsou parkovací místa jen pro rezidenty a u Morissons se smí parkovat maximálně 3 hodiny v kuse a Matys skutečně nevypadá, že by se mu chtělo chodit každé 3 hodiny přeparkovávat.

Nakonec ale najdeme malé parkoviště na druhém břehu, kde bychom za 2 libry mohli stát až do pondělka, kdybychom chtěli. Nám to však bude stačit jen do zítřejšího rána. Pobíráme všechny věci, které s sebou máme a přesouváme se k hostelu, přičemž se cestou občas zastavíme v nějakém suvenir shopu. V Highlander hostelu se M-Peti pustí do vyřizování byrokracie nutné k našemu ubytování, platí a na oplátku dostává číselný kód pro vstup do pokoje a samotného hostelu. Každý si z poličky vezmeme balíček ložního prádla a po schodech vystoupáme až do podkroví, kde je náš dvanáctilůžkový dormitor. Nikdo jiný tu není a tajně doufáme, že to tak i zůstane. Každý si zabíráme jednu postel (celkem dvě palandy), připravíme jí na spaní a jdeme hledat sociální zařízení a kuchyňku.

Jako první omylem najdeme stuff kitchen, která je kvalitativně přiměřeně nechutná, takže minimálně já dojdu k závěru, že bych si v ní nenechala nic uvařit, protože radši umřu hladem než na nějakou průjmoidní nemoc, které se v tomhle prostředí musí moc dobře dařit. Erární kuchyně pro hosty je oproti tomu čistá a velmi dobře vybavená, takže stačí najít dva hrnce a misky a můžeme si ohřát naši zásobu polévek. S hotovým jídlem si sedneme do společné jídelny, kde to máme i se zv(hl)ukovou kulisou. Když už mám jídla dost, předávám misku našemu vrchnímu dojídači, který splní svojí funkci na jedničku, jen si neodpustí závěrečný komentář: „Na mě to bylo moc rajčatový.“ OMG, chlape, vždyť ty seš jak Trautenberk. Kyselo je moc kyselý, bramborák moc bramborovej. Nakonec se zmůžu jen na: „No, to byla rajská...“

Radši se ještě jdeme projít ven. Vzhledem k pokročilejší době už je venku tma a taky se začínají trousit zábavy chtiví jedinci jdoucí se někam opít. Matys je již poučen, že my alkoholu neholdujeme, tak si jde koupit alespoň jedno pivo, a protože je tu zákaz požívání alkoholu na veřejnosti, pije ho na lavičce u řeky pro jistotu z neprůhledného sáčku. Tomu říkám poměrně komické obcházení zákona... Ve chvíli, kdy nám z toho sezení začne být zima, jdeme se ještě projít přes most s vánoční výzdobou (V ZÁŘÍ!!) na druhou stranu a po dalším mostě zpátky domů a rovnou do sprchy. A protože dámy mají přednost, jde Matys jako první, zatímco my se s holkama vrhneme na mapu a vymýšlíme zítřejší trasu. Cestu vybereme poměrně dlouhou, takže čekáme, že nám jí vrchní schvalovatel neschválí, ale nakonec to projde bez námitek. Tím pádem zbývá stanovení budíčku a můžeme jít spát. Já jdu jako poslední, takže když už se konečně dostanu do postele pod střešním oknem, slyším už jen trojí oddechování ze spaní.

Autor: Klára Kutačová | středa 5.10.2011 23:49 | karma článku: 10,34 | přečteno: 849x
  • Další články autora

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Z Mandalay do Baganu (Myanmar)

Nacházím se v Myanmarském městě Mandalay, kde jsem se z důvodu nemoci zasekla o den víc, než jsem měla v plánu a čeká mě přejezd k tisíci chrámům v Baganu.

12.5.2020 v 19:51 | Karma: 13,78 | Přečteno: 274x | Diskuse| Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Tam na cestě k Mandalay (Myanmar)

Z Niaungshwe se potřebuji dostat zpět do Kalawu a z něj do města Manadalay, kde chci primárně navštívit most U-Bein - nejdelší teakový most světa.

5.5.2020 v 19:34 | Karma: 15,22 | Přečteno: 317x | Diskuse| Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - trek k jezeru Inle den 3. (Myanmar)

Třetí a poslední den výletu k jezeru Inle. Čeká nás půl dne chůze, jízda po jezeře a návštěva několika místních tradičních dílen.

23.4.2020 v 14:11 | Karma: 14,15 | Přečteno: 234x | Diskuse| Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - trek k jezeru Inle den 2. (Myanmar)

Náš pochod k jezeru Inle pokračuje. Včerejších 30 km mi přišlo jako příjemná procházka, ani mě ráno moc nebolí nohy, ale to, co nás čeká dnes, bude výzva.

20.4.2020 v 17:51 | Karma: 14,86 | Přečteno: 233x | Diskuse| Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - trek k jezeru Inle (Myanmar)

Včera jsem dojela do malého městečka Kalaw v horách Shanského státu, kam většina turistů jezdí právě proto, aby se odsud vydala na dvou, nebo třídenní pěší výlet k jezeru Inle. Mě čeká jeho třídenní varianta...

18.4.2020 v 12:36 | Karma: 17,14 | Přečteno: 327x | Diskuse| Cestování
  • Nejčtenější

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

25. dubna 2024  12:40,  aktualizováno  14:38

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...

Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů

29. dubna 2024  6:21,  aktualizováno  13:19

Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...

Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město

24. dubna 2024  11:40,  aktualizováno  15:50

Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...

NATO by Rusy porazilo, Putin má jedinou naději, řekl polský ministr zahraničí

26. dubna 2024  12:04

Rusko by se mělo bát Severoatlantické aliance, protože ho v případě střetu s ní čeká „nevyhnutelná...

Pokleknete a budete prosit. Generál slíbil zničit NATO do roku 2030

24. dubna 2024  21:21

Velitel čečenských sil bojujících na Ukrajině a věrný obdivovatel ruského prezidenta Vladimira...

Počkej na mě! Vyprovodil tátu do války, jeho fotka otevírala peněženky

1. května 2024

Seriál Jeho rozzářená tvář bývala za druhé světové války vystavena v každé třídě a kanadským žáčkům...

Bijec migrantů živoří. Salvini zamrzl v minulosti, spásu hledá v bájném mostu

1. května 2024

Premium Někdejší hvězda italské krajní pravice Matteo Salvini politicky živoří. Jeho strana Liga před...

Strach z problémového nájmu? Majitelé bytů mají získat garanci za nájemníky

1. května 2024

Premium Stát chce motivovat majitele nemovitostí k poskytování bydlení i rizikovým nájemcům. Pronajímatelé...

Dvacet let v Unii řečí čísel. Češi dominují v kaprech, letí také Erasmus

1. května 2024

Dvě dekády po vstupu do Evropské unie je co se týče peněz Česko více než bilion korun v plusu. Z...

10 nejčastějších podvodů na internetu: Dokážete ochránit sebe i svou rodinu?
10 nejčastějších podvodů na internetu: Dokážete ochránit sebe i svou rodinu?

V digitální éře, kde technologie proniká do všech aspektů našich životů, se také zvyšuje riziko podvodů. Od falešných e-mailů a inzerátů až po...

  • Počet článků 283
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1083x
Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...