Napříč tyrkysovou zemí XXXII. - odlet domů

14 dní uběhlo jako voda, náš výlet do Iránu se stává pouhou vzpomínkou. Teď už nás čeká jen několik hodin trvající let domů...

Jsme tu brzo. Náš let ještě nikde není, nevadí. Projdeme alespoň přes první kontrolu, ať se tím potom nezdržujeme. Zařadím se do fronty za Tomáše, ten projde bez problémů, zatímco na mě vytřeští chlapík u kontroly oči.

„Ženy tam.“ Ukáže směrem k neprůhledné zástěně.

„Ok, merci.“ Zašklebim se na Toma, poberu svoje věci a přesunu se ke správné kontrolní přepážce.

Procházím bezpečnostním rámem, za ním sedí slečna z kontroly, píše SMSku a ani se nenamáhá zvednout ke mně hlavu, byť rám zapíská, jen mi plácne rukou přes kapsy a když zhodnotí, že v nich není nic závadného, nechá to plavat. Tomu se říká bezpečnost nade vše.

Najdu Tomíka a společně se usazujem na lavičku, která se pro nastávajících pár hodin stane našim domovem. Já tahám knížku, on notes, poté jej podstrčí mě a jde se projít. Cestou se zakecá s nějakou Francouzskou. Já téměř usínám. Otevírají naší přepážku. Dovalíme tam krosny, dostaneme palubní vstupenky a můžeme pokračovat v čekání. Nicméně teď už ne tak dlouhém. Do fronty na kontrolu pasů. Tomáš chce jít k přepážce pro piloty a já se hlásím o místo u diplomatické, ale radši to ani nezkoušíme a zaplujeme mezi běžné smrtelníky. Francouzska stojí ve frontě označené, že je pouze pro Iránce.

Můj biometrický pas dělá problémy, nebo možná celník dělá problémy s mým biometrickým pasem, ale pustí mě dál. Tomáš opět vysvětluje svojí 7 let starou fotku – chlapče, buď tý lásky a nech si udělat novej pas... Jdeme si najít sezení a místo toho najdeme naprosto luxusní ležení. Zabereme dvě lehátka, ovšem Tomáš dlouho ležet nevydrží, takže nechá mě a věci na lehátku a jde zjistit, odkud potom poletíme. Gate už je otevřená, takže sek ní přesuneme. Opět je nutné projít rámem, tady jsou důkladnější, občas někoho i zujou. Ale ne že by pak toho člověka nechali jen tak bosky ťapat po podlaze, hezky se zeptají na velikost nohy, najdou v poličce přiměřené bačkory a v těch jdete na druhou stranu, než vám vrátí boty. Procházím, beru si příruční zavazadlo. Za mnou z rentgenu vyjede raneček z hadrů – příruční zavazadlo jakési babičky. Nechápu, že něco takového do letadla projde, ale evidentně bez problémů. Tom zřejmě ještě tvrdne někde v jeho frontě, takže obsazuji sedátko co nejblíž výlezu z kontrol a čekám. Vstup do letadla  je za mnou, zatím zavřený. Jsme tu oba, otevírá se, stavíme se do fronty. Palubní letenka, pas, projít tunelem a jsme v letadle,

Tom se tentokrát nacpe k okýnku, protože nikdy neletěl nad Iránem za světla, tak si to chce taky užít. Já po dosednutí usínám a probouzím se až ve chvíli, kdy nastartují motory. Teď už se vystoupit nedá. Jako všechny ostatní ženský si sundavám šátek, asi abych udělala za tímhle výletem definitivní tečku.

Vzlétáme, fotím hory, znovu usínám. Probouzíme se až když už všichni ostatní jí. Tomáš, lovec, nám shání jídlo. Jsem moc unavená na to, abych zaregistrovala, co jsem to vlastně jedla. Opět usínám. Přistáváme v Istanbulu na plochu. Přestupujeme do autobusu, který nás vyhodí před halou, kde je o poznání chladněji než minule. Snažíme se zjistit dvě věci – kolik je hodin a odkud nám to poletí dál. Tentokrát nemáme tolik času, tak aby nám to neuletělo.

Prague je psaná na gate 223, ta moc dobře víme, kde je, takže se k ní přesuneme. Nikde ani noha, takže evidentně času dost. Beru kartáček na zuby a mířím na nejbližší toaletu. Na gate vedle visí, že se z ní letí do Práglu, tak si vyčistím chrup a jdu pro Tomáše, že se přesouváme na 220. Prý už jim to říkala nějaká ženská. No hlavně že tady v těch odletech nemají ani trochu bordel...

V letadle se zaparkuju k okýnku, Tomáš vedle a ze záměru, že opět spokojeně usneme nás vytrhnou dva mladí dobytci (z dalšího hovoru vyplynulo, že je jim cca 18 – ten rok měli maturovat), kteří se rvou a řvou na celé letadlo, jejich otec jim na to neřekne ani slovo. Jen se na sebe s Tomem podíváme a jednohlasně zaúpíme: „Letíme zpátky!“ Místo toho nás ovšem čeká X hodin před trojicí z níž dvěma z nich (díky jejich mládí) jsme ochotni jejich tupost jakžtakž odpustit, ale jejich otec už pro to omluvu nemá (ke stařecké demenci má ještě daleko). A to, že hodinu popojíždíme po runway k tomu taky nepřidá. Proč jen jim ty mozkový buňky neodumírají o něco málo tišeji? Let nad mraky mě ovšem znovu ukolébá a blbci, neblbci, spím a vzbudím se jen na jídlo. Mají poslední kuře, které mi Tomáš v zchvatu galantnosti přenechá, možná aby ukázal těm za námi, že mezilidská komunikace se obejde i bez hádek.

Nad Vídní začínáme sestupovat. Pod mraky na nás čekají kopy sněhu, no fuj. Když už kroužíme nad Ruzyní, nasazuji si znovu šátek. První krok na českou půdu tedy dělám předpisově zahalená, jako bych vystupovala v Iránu. Honza mě sežere, až to uvidí...

Celní kontrola č. 1 hned za výstupním tunelem. Dva znudění celníci stojí uprostřed chodby a kontrolují pasy. Koukají na mě poněkud divně. Žádné „vezmu pas, kouknu, vrátim.“ – vezmou pas, kouknou na fotku, na mě, vytřeští oči, znovu kouknou na pas, zda jsem Češka, znovu na mě a pak mi ho radši vrátí, stále zcela konsternovaní, zatímco já se na ně usmívám jak nejzářivěji umím. Před další kontrolou už musíme do fronty před přepážkou. Stojím za nějakou Britkou, která se mě snad bojí, či co. Svůj pas si pečlivě tiskne na dmoucí hruď a jakmile zvednu hlavu od svého pasu a podívám se na její skupinu, vrhne se na (pravděpodobně svého) muže a schová i jeho pas. Tak nevim, jestli vypadam, že žeru pasy, případně Brity?

Konečně postoupíme k přepážce. Fotka, já, fotka, já, ach jo, zdržuju tentokrát víc než Tomáš. To se snad člověk tolik změní jen proto, že má na hlavě kus hadru? To už je ale snad poslední kontrola. Bereme batohy a míříme k východu, když nám cestu zastoupí další celníci.

„Něco k proclení?“

„Jo, 200 gramů čaje!“ Tomášovi už ty kontroly evidentně taky lezou krkem.

„Tak to nic, jděte.“

Jsme venku a každý vyhlížíme svého Honzu. Jsou tu oba, ale tváří se, že se neznají. Padnu svému Honzovi do náruče, Tomáš tomu svému asi ne, i když co já vim...

„Hodíme vás domů.“

„V pohodě, mam tu auto.“

„Si to umíš zařídit stejně dobře jako já.“

„Ne, ne, já si o to nemusela říkat.“ Rozloučíme se a vydáme se každý svou cestou.

Honza mi nejdřív sundá šátek, protože je na něj alergickej, poté si mě naloží do auta a odveze až domů. Ještě napíšu všem rodinným příslušníkům, že jsem v Čechách a můžu jít spát.

A to je asi vše, sen skončil, probuzení není z nejpříjemnějších. Ale 11. prosince letím znovu. A tentokrát úplně sama...