Napříč tyrkysovou zemí XXVII. - Silvestr ve vlaku

Jak na Nový rok, tak po celý rok? No ještěže to nefunguje, neb trávit celý rok ve vlaku by se mi nechtělo...

Jsme hned u vlaku, kolej tu končí jak v Praze na Masaryčce. A abych si hezky užila procházku na čerstvém vzduchu podél vlaku, jdu až k prvnímu vagónu, kde mám místo. Tam se La´ia snaží domluvit, abych seděla s nimi, ale výměna není možná. Škoda. I když... Alespoň se zase seznámím s pár dalšími lidmi. Vyměníme si tedy kontakty, rozloučíme se, ještě mi pomůžou vystoupit po schůdcích a jsem zase sama. Kupé najdu, 66 na skle s leptanými květy taky

„Salam.“ Pozdravím první spolucestující, která už tu sedí. Odpověď žádná. Hm, milé. Ještěže je tu za chvíli plno a i jedna holčina, co ovládá velmi dobře angličtinu se najde. A pak taky jedna, co je na tom podobně jako já. Umí pár slov, ale téměř nemluví. Ovšem to nás nezastaví, za chvíli už si opět povídá celé kupé, až na onu dotyčnou, co neumí zdravit. Jen sedí a vrčí. Přesně do doby, než pronese, že kdybych tam nebyla, tak je tam klid a nikdo se s nikym nabaví. Ona toho teda povídala víc, ale Elahe pak už radši nepřekládala, jen mě ujišťovala, že to není nic ošklivého. Ok, není nad to, když někomu od první chvíle padnete do oka. (Proč jen mě pořád napadalo jméno Helena, nevíš Hani?) Ale co, my ostatní jsme se docela nasmály.

Po chvíli se jedna z holčin zvedla a obřadním hlasem pronesla, že se začne učit anglicky. Jako první slovo si zvolila toilet, čím zapříčinila další výbuch smíchu, nicméně odsouhlasili jsme jí ho jako velmi užitečné. Po jejím návratu z onoho míst, přišel průvodčí kontrolovat jízdenky. Tentokrát jen jeden, naštěstí a v závěsu za ním přišly i lůžkoviny. Tedy ne po svých, nožičky si půjčily od dalšího člena vlakového personálu.

Opět lovím střední postel a tentokrát jsem moudřejší a rozmotávám šátky a sundavám šaty ještě ve stoje na zemi. Holky na mě koukají jak pera z gauče, když zjistí, že mam šátky hned tři, ale nějak se mi nechce jim vysvětlovat, že mam vlasy jako klubko měděnýho drátu, které pod jedním šátkem v podstatě udržet nejde. Takže jen zalezu do postele. A nebyly bychom 6 (dobře, jen 5) ukecaných ženských, kdybychom pořád něco neřešily. Co tak můžou řešit 20ti leté slečny v nočním vlaku? Samozřejmě, že chlapy. Ale ve vší počestnosti samozřejmě. Navzájem se učíme zamilovaná slovíčka, tak by mě jen zajmalo, jestli děvčata svým drahouškům do ucha šeptají „miluji tě“, protože já jejich: „Tus et daram.“ používám moc ráda. Ale teď už „Šabchej. A krásné sny.“ Zhasínáme, spíme. Já ne, na to mám moc plnou hlavu myšlenek. Na Honzíka, na kamarády...

Nastala půlnoc, všech nocí máti, půlnoc o Silvestru. Je čas dát si nějaké předsevzetí. A jaké by to tak mohlo být, když uháním nočním vlakem napříč Iránem? No samozřejmě, že se sem příští rok vrátím. Chvilku jen tak ležím a přemýšlím, kolik hodin je teď v Čechách, ale nemůžu se dopočítat, takže přání štěstí pošlu po větru z otevřeného okna v chodbičce. Letí nad malou vesničkou, osvětlenou jen pár pouličními lampami. Malé domečky se choulí jeden k druhému, kolem jsou znatelná mírně osvětlená políčka, která přechází do černočerné tmy okolní pouště. Zůstávám v okně až do chvíle, než mi tahle nádhera zmizí z očí za všudypřítomnými horami.

Odcházím zpět do kupé s vědomím, že nejkrásnější věci nacházíme náhodou na těch nejneočekávanějších místech. Vlezu zpět do postele a usínám než zavřu oči.

Je skoro 6 ráno, Teherán je za rohem. Nebo možná přímo před námi, Bohové vědí.... Mám za sebou 5 hodin spánku, docela peklo, spala bych dál, ale zase lepší než drátem do voka, vyspim se v hotelu. Jestli mě teda Tomáš nechá a nepožene mě hned někam za památkama, aby měl ode mně klid. Povlečení odevzdáno, peřiny sklizené, všechny jsme poctivě zakuklené a vlak zastavuje na nádraží. Loučíme se a já na nástupišti vyhlížím La´iu, marně, je tu moc lidí na to, abych poznala někoho, koho jsem viděla max 2 hodiny. Zkusím to ještě v hale, třeba budu mít štěstí. Taky nic. Whatever. Skočím si na záchod, kde potkám „Helenku“. Och jak krásně se na mě tváří.

Před nádražím se pouštím do lovu na taxi. Nebo taxíky do lovu na mě. Předhánějí se jeden před druhým, tak koho si vybrat? Samozřejmě toho nejlevnějšího, ale k který z nich to tak bude?

„Firouzeh hotel?“

„60 000.“

„Nope.“

„60 000.“

To půjdu radši pěšky na metro... Odcházím pryč, když mě jeden chytne, že mě odveze za 40 000. No vida, to už zní dobře, tak jedem. Uloží mi krosnu do kufru a usadí mě na sedačku, když přijde druhej taxikář, že budu platit 80 000.

„No t teda ne, řeklo se 40 000.“

„80 000.“

WTF?

40 000 pouze, pokud pojede někdo další. Ok, já si s radostí počkám. Sedím v autě, zírám na blikající mašinku a na nohy vystrčené ven ze dveří mi začíná pršet. Tak to mi ještě chybělo. Ach jo.. A spolucestující pořád nikde. Tak na tohle kašlu, to bych tu taky mohla strávit mládí. Naložím na sebe batůžek a doufám, že krosna není v kufru zamčená, protože taxikář je v nedohlednu. (Nehledě na to, že v tom chumlu bych jej stejně neidentifikovala.) Mám štěstí, takže popadnu krosnu, zabouchnu dveře a odcházím k metru. Cestou mě chytne další, že mě odveze za 40 000. No tak teď už to snad vyjde.

Jen chudák neví, kde to je. No to bude zase jízda toto. Podle mapy na vizitce se neorientuje, ale zase se umí zeptat, takže podle rady můžeme vyrazit. A když k tomu zjistí, že jsem ze Země Čech-Nedvěd-fotbal, je ještě o něco vstřícnější. No není to krásné? Za snahu dostane 50 000 (A nechci slyšet, že jsem Skrblík..) a já jsem spokojená před hotelem.

Za recepcí sedí věčně vysmátý Musáví. (Jak to ten chlap dělá?) Snažím se mu vysvětlit, že jedu za Tomášem.

„Číslo pokoje?“

No to kdybych věděla. Pamatuju si dvě čísla. Jedno je pokoj a jedno stránka, kde jsem přestala číst knížku. Bohužel jsou si odporně podobný, ale Musíví Tuší a snaži se Tomášovi dovolat. Marně. Takže milostpán chrápe a já abych tu nocovala na gauči. Ještěže je Alláh (a hlavně Musáví) milostiví a můžu se na něj zkusit jít doklepat. Rozespalej Tomášek je skoro až roztomilej, tak se na něj ani nevrhnu a nerozcupuji ho za to, že nebere telefon, který prý nezvonil. No to ti můžu věřit a nemusim, ale s tim jak tu fungují telekomunikace mu to i věřím.

Sundavám šátek a mířím rovnou do postele..