Napříč tyrkysovou zemí XXVI. - Esfahánské nádraží
Taxík si ovšem (dle rady a doporučení, starších, místních a moudřejších) chci chytit až na Anvari, takže před sebou mám ještě trochu pochodování. Monopod mi teď pro změnu slouží místo sebeobranného prostředku, jako trekingová hůlka, což v jednu chvíli odnese zaseknutím do kanálu a lehkým ohnutím, takže opět přechází do formy „obušek“ a je pouze nesen volně v ruce.
Před nasvícenou výlohou obchodu s látkami zastavuji, shazuji svoji nálož věcí a kochám se (samozřejmě i fotím), což zaujme pár místních výrostků, kteří jdou zjistit, co to tam ta divná cizinka dělá. Vysvětluji, že se mi ty látky líbí. Hodí po sobě pohled vyjadřující znechucení nad nízkými zájmy žen (která z dam takový pohled nezná?), který ovládají všichni muži na světě, jen jej někteří dotáhli k ještě větší dokonalosti. Jenom se pousměju, nechce se mi jim vysvětlovat, že od malička šiju, ideálně všechno v ruce a v různých šílených látkách se zcela vyžívám...Za pár metrů některé z těchto bych byla do smrti vděčná, ale bohužel to není nejlevnější záležitost.
Toto naše dohadování o tom, zda stojí za to tu stát a zírat, přeruší starší paní, která mě naprosto chápe. (Taky je to ženská, že.) A jak prý se jmenuji? „Klára.“ „Zara?“ „Klára!“ „Klara. OK, my name is Ara.“ No vida, to je skoro stejný. Kluci o nás začínají ztrácet zájem, zatímco my si libujeme, jak krásné jsou ty výšivky a jak jemná asi bude ta která látka a co by se z nich dalo ušít. Ara mě zve na čaj, první člověk, který to myslel vážně a ne jen ze slušnosti. Ku...rník a já jí musím odmítnout, protože mi jede vlak. Vypadá to, že jí to mrzí, stejně jako mě, takže se omlouvám, že vážně musím odjet, protože na mě čeká Tomáš v Teheránu. Kluci, kteří stále okouní kolem nás zcela nechápou, o čem to mluvím, vždyť metro ještě nejezdí. Loučíme se a já znovu vyrážím na lov auta.
Na semaforu mi jeden taxík zastaví, ale protože mi nerozumí, jede dál. No nic, zatím jsem v klidu, ještě nejsem na Anvari, až nic nechytím ani tam, začnu plašit Jsem na další křižovatce u stanoviště taxi. Tož pánové, bude některý z vás schopen mě dopravit na nádraží? Nebo jinak, bude některý z vás schopen mluvit anglicky? A co třeba přečíst si ve slovníku, co bych potřebovala? Taky ne? Záchrana přichází v podobě kolemjdoucího, který se chopí role samozvaného, leč (mnou) vítaného tlumočníka. Usmlouvá mi cenu na 60 000.
„Za 60 000 jedu do Teheránu, takže ne.“
„60 000.“
„No, merci. 30 000?“ No co vi na to? Aspoň za 50 000 ať mam pocit, že jsem aspoň NĚCO usmlouvala.
„60 000.“
Ses nějak zasek chlape. Chystám se odejít, však já si na Anvari někoho chytnu. Dožene mě jiný, že za 40 000 mě tam doveze. No vida, tomu řikam rozumná řeč. Vykouzlím ten nejsladší úsměv jaký dokážu na zaseknutý šedesáti tisícový kolovrátek a přejdu k autu. Řidič mi nahází bágly na zadní sedačku, takže je musím poněkud umravnit, abych se k nim vešla. Taxikář nechápe, proč nejdu dopředu. „Protože nejsem sebevrah, chlapče.“
Ve chvíli, kdy podruhé zastaví a přesvědčuje, že si mam sednout dopředu, zcela regulerně přemýšlím, že si vystoupím už tady a seženu si jiný odvoz. Už mi to jeho „Friend, please.“ leze na mozek. Ale to, že dojde k závěru, že friend evidentně není to pravé slovo a po zbytek cesty mě zatvrzele oslovuje father mě pobaví tak, že se na zadní sedačce dusím, jak se snažím nesmát.
Konečně dá pokoj s přesedáním a začne konverzovat o tom, odkud jsem.
„Ne, nejsem z Ruska, jsem Čech.“
„Čech. Fotbalista. A ten, no ten druhej. Ten jak byl kapitán toho...“
Zkusím nadhodit: „Nedvěd?“
„Jo, jo to je on.“
Rázem vypadám jako znalec, jen nevím, zda sem si tím pomohla.
„A vůbec, koukej na cestu jo!“ Začíná mě vytáčet, jak se pořád snaží otáčet, když na mě mluví. A byť je hezké, že zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je silný, neznamená to, že se posledních pár hodin, co mě Tom nechal samotnou, musím mermomocí zabít.
Odbočujeme na dálnici, ovšem nevypadající, že by již byla v provozu. (Mimo nás tu není jediné auto.) Ale směrovky na railway station tu jsou, což mě uklidňuje. Finální zatáčka je do jednosměrky, samozřejmě na hulváta v protisměru a už smykem zastavujeme před budovou uprostřed ničeho. V lepším případě je to nádraží, v horším to radši nechci vědět. Vylezu ven, naložím na sebe batohy a čekám, až se vrátí řidič, který šel něco řešit se svými kolegy, kteří stojí na stejném parkovišti. (4 malinký autíčka na obrovském prostranství – nebo mi tak přišlo kvůli té tmě kolem?) Vrací se s tím, že mě jeden z nich odveze na autobus.
„Ale já chci vlak. Je to nádraží?“
„Odveze tě na autobus.“
„Nechci autobus, vlak.“ Ťuknu do obrázku mašinky na lístku. Chlap mi ho sebere a zkoumají ho u reflektoru od auta.
„Tak mi to zase hezky vrať.“ Vezmu si lístek zpět a podávám řidiči jeho 40 000. Začne se hádat, že to mělo být 60 000.
„Smůla chlape.“ a neukecá to ani na to, že jsme si nerozuměli, protože jsem si to nechala ukázat ve slovníku. Snaží se se mnou hádat, ale já se seberu a jdu k nádražní budově.
Hned za skleněnými posuvnými dveřmi mě uloví policajt a komisním hlasem pronese: „Pas.“
Vyndám pas a podávám mu jej. Jsem z toho tak vyplašená, že zapomenu na Tomovu poučku, že jej nemám dávat z ruky.
„Prostitutka vodič!“ Policajt odchází i s pasem. Ne, co to dělá? Kam jde?
„Za mnou!“ zavelí.
Udržuji konstantní vzdálenost jednoho kroku od něj a hypnotizuji pas. Jestli se odsuď nedostanu, tak mě Tomáš roztrhne jak hada (i když proč jak, stačí mrknout na Čínský horoskop).
„Zastavit. Čekat.“ Stojím si 3 metry od dveří, ve kterých zmizel i s mým pasem a další 3 od zídky nad schodištěm. Zhodnotím, že tu nebudu stát jako tydýt uprostřed haly a přesunu se k zídce, kde složím batohy a modlím se, ať mi vrátí pas a nemusím nic řešit.
„Pojďte sem.“
Mrknu na batohy, potom na zbytek haly. Vzhledem k tomu, že tu nikdo není, můžu je tu vesele nechat.
„Balade Farsi?“
„No, sorry, only english.“
Takže zase nastoupí do akce ten jedinej, co umí anglicky. Vypadá tím vyloženě nadšen. (To je ironie, až bude chtít někdo rýpat do toho, jak se tam vyžívají v trápení turistů).
„Vaši jízdenku.“
A je to v prdeli. Zabaví mi pas i lístek... V hlavě se mi odehrává katastrofický scénář. Ale co mám dělat, vydávám i lístek, třeba to půjde po dobrém.
Policajt se podívá na lístek, na hodiny, na lístek, na zadní stranu hodí razítko a podává mi ho zpět. Pas si ovšem stále nechává u sebe.
„Where are you from?“
„Czech.“ Máš to na tom pase napsaný, pane.
„What is your job?“ To nechceš vědět, věř mi, že ne.
„I am student.“ (oficiálně rozhodně, kdy jsem byla naposled ve škole, to už je věc vedlejší a nepodstatná.)
„What are you doing here?“ Tak, chodím po pamákách, fotím demonstrace a vedu s občany protistátní řeči.
„I am turist.“ Pokrčím rameny a ukážu na bágly u zídky. Foťák je schovaný pod nimi, kdyby se o něj náhodou chtěli taky zajímat.
Naštěstí se už jen poptají, jak se mi tu líbí, takže všechno vychválím až do nebe (pravda, většinou to nemusím ani moc nadsazovat) a oni jsou evidentně spokojeni, takže mi vrátí pas a můžu jít.
Bum, padá šutr ze srdce.
Na informacích se přeptám na svůj vlak. Jak se dalo čekat jsem tu brzo. (4 hodiny před odjezdem vlaku – proč já blbec nešla na ten čaj s Arou?) A protože to tu funguje stejně jako v Teheránu, je mi jen řečeno, u které přepážky poté budeme odbaveni. A můžu si jít sednout na jednu z laviček. Je standardně nepohodlná – veškerá nádraží a letiště, co jich na světě je, snad vlastní nějaký patent, který zajišťuje, že ať sedíte jak chcete, po 15ti minutách vás bolí celé tělo tak, že radši obcházíte čekárnu jako lední medvěd v těsné kleci.
Jdu se podívat na akvárko s rybičkami. Sedám si zpět a zkouším číst. Opět pozdravím rybičky. Volá Tomáš, že už je v Teheránu a má double pokoj. Super, budu mít po příjezdu kde spát. Od rybiček jdu na delší procházku, po šipkách dolů pod schody, kde by někde měla být toaleta. Hned naproti schodům je modlitební místnost, tu teď opravdu nehledám. Překvapí mě ovšem, že v ní několik lidí spí. No řekněte, kdo z vás by se šel vyspat do kostela? 3 hodiny do odjezdu vlaku, jsem zpět na lavičkách. Už tu nejsem jediný čekající blázen, takže nám tu i pustí televize. Dvě a každou na jiném programu, ale zvuk jde naštěstí jen u jedné. Na obou běží zpravodajství, s fázovým posunem přibližně dvě minuty, což u mě vyvolá podezření, že toto zcela podléhá diktátu a cenzuře. Záběry jsou to pořád stejné jako ty, na které jsme koukali se Sibylou. Pořád tam zbitý chudák povídá, jak jen napadli protivládní protestanti, pálí se Americká vlajka (velice oblíbený a periodicky opakovaný záběr).
Konečně se alespoň na jedné stanici změní program. Místo demonstrantů nastoupí ženská ve fialových šatech a šátku. Prochází se pestře barevným studiem s obrazovkami, z nichž se na ní smějou děti. Viděla bych to na něco jako Kouzelnou školku. Děti se ptají, ona jim odpovídá a ve spodní části obrazovky skáčou ovečky přes plůtek a nad nimi se ukazují čísla, podle toho, která ovečka právě skočila. A je čas jít spát, tedy alespoň to pravděpodobně hlásal tento pořad. Já místo spaní budu ještě dvě hodiny sedět a čekat. Další je na programu kdoví co, ale mělo to nádherné titulky, na žlutém pozadí se zjevovali tužkové kresby a mezi nimi jakoby divák projížděl. Sem tam se mihl perský nápis. Cvak, cvak a už zase na obojím běží zprávy. Kdybych jim alespoň rozuměla... Skloním hlavu a upadám do mikrospánku, ze kterého mě vyruší dvojice přisednuvší si přede mně.
Slečna dlouho mlčet nevydrží, takže se na mě otočí a začne další ze série výslechů. A abychom nekřičeli na celou halu, ukazuje, že si mám sednout vedle ní. Poberu tedy věci a jdu si přesednout. Alespoň mi ten čas nějak uteče. La´ia mi vysvětluje, že nemusím chodit tak poctivě zahalená, že se to tady zas tak vážně nebere. Pořád mě popotahuje za šátek a se slovy: „Relax, relax.“ ukazuje na svůj ledabyle uvázaný hijab. Snažím se jí vysvětlit, že jakožto cizinka nechci provokovat, tak jsem prý blázen. No to jsou mi novinky toto.
„A našla sis tu nějakého chlapa?“
„Ne jednoho mám doma.“
„A to vadí?“
„Jo?!“
„Ale vždyť v Evropě se přece věrnost nepěstuje.“
No to teda potěš koště, kam na tyhle informace chodí?
A ve finále mě ještě podezírá, že chodím se svým „drahým bratrancem“. Je to holt trochu problém s vysvětlováním, když tady je brán za bratrance pomalu i syn vaší sousedky, že pro nás slovo bratranec skutečně znamená úzký příbuzenský vztah a tudíž osobu rozhodně partnersky nepoužitelnou. (A je jedno, že Tomáš je takto jen stanoven a žádné společné geny tu /naštěstí/ nejsou.)
Když si vyjasníme tyto rodinné a partnerské poměry, začne zpovídání, co mě to napadlo cestovat samotnou. Těžko se to vysvětluje, když sama o tom ve skutečnosti nemám ponětí. Tak prý jsem odvážná. No nevím, odvahu si představuju o dost jinak.
Konečně hodinu před plánovaným odjezdem otvírají kontrolní stanoviště. Hurá. La´in přítel mi mocí mermo musí nést batoh, ach jo, chlap. A nebo v tom možná měla trochu prsty ona, těžko říct, jak moc si tady ženské své drahé polovičky vychovávají k obrazu svému a jak moc už jsou předvychované. Paní u kontroly předložím pas a jízdenku, domorodci občanky a jízdenku. Ale něco je špatně, dodnes nevím co, neb drážní madam neumí anglicky, tak se toho ujme La´ia a v postatě jí tam seřve na dvě doby, že mam všechno co potřebuju, dokonce i to razítko od policie!
Milostivě nás tedy propustí na nástupiště.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 5.
Camping Mougas - Saians cca 35 km. Stále pokračuji v cestě podél oceánu do Santiaga a jako obvykle si trochu pobloudím a část cesty si dokonce zopakuji.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 4.
Caminha - Camping Mougas cca 32 km. Překračuji hranice do 20. a posledního státu mojí cesty - Španělska. Camino dnes vede jednou z nejkrásnějších částí při pobřeží Atlantského oceánu.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 3.
Viana do Castelo - Caminha. Oficiálně by to měla být cesta na 28 km. Díky bloudění to ale bylo zřejmě o dost víc...
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 2.
Esposende Marinhas - Viana do Costelo (cca 25 km). Včera jsem se rozhodla, že nebudu trhat kilometrické rekordy a pojedu každý den do 30 km. Času mám dost a chci si cestu víc užít.
Klára Kutačová
Když se vládní představitelé vysmívají vlastním nařízením...
... a všem lidem, kteří je stále dodržují, ať už z vlastního přesvědčení, anebo čistě z obavy z možných sankcí.
Další články autora |
Patrik Hartl odstupuje ze StarDance, vrátí se Lucie Vondráčková
Po důkladném zvážení a na doporučení lékařů se spisovatel Patrik Hartl rozhodl ukončit svoje...
Chaos, protesty a vojáci v parlamentu. V Jižní Koreji hodiny platilo stanné právo
Jižní Korea zažila den plný chaosu poté, co prezident Jun Sok-jol vyhlásil stanné právo kvůli silám...
Kvůli agresivitě Romy neregistruji, vyhlásila pediatrička po konfliktu s nimi
S neurvalostí, agresivitou a urážkami se setkala v čekárně své ordinace dětská lékařka z Aše. Podle...
Požár v Národním divadle. Zásah hasičů protáhlo hledání ohnisek
Pražští hasiči zasahovali u požáru v historické budově Národního divadla. K likvidaci vyjely...
Vlak přejel nezletilou dívku v Černošicích u Prahy. Přišla o obě nohy
Vlak na železničním přejezdu v Černošicích ve čtvrtek večer přejel nezletilou dívku, která...
Do vesmíru s miliardářem v čele NASA. Trump chce „motor pokroku i inspirace“
Volbou nastupujícího amerického prezidenta Donalda Trumpa na post šéfa Národního úřadu pro letectví...
Lobbista pro školku. Pirátský poradce se rok vydával za pražského místostarostu
Patry pražské politiky otřásl neobvyklý skandál. Místopředseda tamních Pirátů Michal Kočí se více...
Jurečka obhajoval důchodovou reformu v Senátu. Varoval před propadem
Přímý přenos Senát ve středu odpoledne začal projednávat důchodovou reformu. Ta by mimo jiné postupně zvýšila...
Norský soud zamítl Breivikovo podmínečné propuštění, vrah žádá pravidelně
Norský soud ve středu zamítl podmínečné propuštění norského pravicového extremisty Anderse...
Prodej pozemky pro bydlení, 6 072 m2 - Hýsly
Hýsly, okres Hodonín
2 240 000 Kč
- Počet článků 283
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1085x
Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.
Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.
A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...
Seznam rubrik
- Lofoty 2016
- Země zaslíbená
- Po stopách Nikdykde
- Neuschwanstein
- Norsko 2013
- Tyrkysová země II.
- Tyrkysová země III
- Ze života s Chrtem v nouzi
- Nessie na výletě
- Jak jsme (ne)bydlely
- Pochod Marodů - Nízké Tatry
- Expedice Absurdistán
- (Sou)žití s fofrklacky
- Šifrovačky s Dogtopusem
- Výlety po ČR
- Skandinávské bloudění 2015
- Tyrkysová země I.
- Nezařazené
- Osobní
- Cesta kolem světa