Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Napříč tyrkysovou zemí XXIII. - randící důchodci

Demonstrující Iránce nechávám za sebou a jako správný turista se jdu procházet po nábřeží. Pozoruji racky a plastové labutě a tvářím se, že se vlastně nic neděje...

Po proudu řeky pokračuji dál s cílem najít i další mosty.Zastavuje mě kluk na kole. Jmenuje se Mohamed, podle proroka, jak vysvětluje. Chvilku zastaví a prohodíme pár slov o tom, jak je tu krásně. Ani zmínka o politice. A já samozřejmě nic neviděla, neslyšela a rozhodně se nechystám provokovat. Odjíždí, já jdu dál. Další most je mnohem menší, má jen jedno patro a decentní výzdobu, o pár stovek metrů dál je můj konečný cíl. Dvoupatrová stavba klenoucí se přes řeku, toho času obležená odpočívajícími lidmi všech věkových kategorií.

Na jeho úpatí narazím na skupinu naprosto úžasných tří babiček Všechny jsou oblečené do čádorů, sedí na zídce a sluní se. Ptám se, zda si je můžu vyfotit. Jedna nadšeně souhlasí a už odhrnuje čádor stranou, aby vynikl zelený šátek pod ním. Druhá s tím taky nemá problém, ale třetí nechce. Ostatní jí přesvědčí, že to přece nic není. Vyřeší to po svém. S focením souhlasí, ale zabalí se celá tak, že z ní není vůbec nic vidět. A druhá si to rozmyslí v poslední vteřině a alespoň kus obličeje si zakryje neprůhledným sáčkem. Poděkuji a přesouvám se na druhou stranu. Tady sedí pro změnu dědečkové. Že by tu měli rande? (Domněnka potvrzena o něco později, kdy se z oddělených skupin stala jedna.) Nahoře na mostě je taky živo, lidé proudí sem a tam, občas i motorka projede. Dojdu horem na druhou stranu, spodem zase zpět a do třetice zase na druhou stranu a podle rady od mostu poodstoupím tak, aby se mi vešel celý do záběru. Prý tak připomíná letícího orla. Ať koukám, jak koukám, orla v tom nevidím, a to si nemyslím, že bych byla úplně bez fantazie (minimálně v takovýchto věcech...).

 

A abych měla další fotku s jednou z nejprofláklejších památek tohoto města, aranžuji foťák na jeden z hromady velkých kamenů a stůj při něm i mě všichni svatí, ať nezahučí do vody. Naproti mě se provokativně líbají dva milenci, takže mi ničí snahu o to, abych na fotce vypadala dostatečně příčetně. Radši jdu pryč. Tentokrát po levém břehu, tady už není park se stromy, jen trávník protkaný sítí chodníčků, z něhož sem tam vyrůstá ozdobně sestřihaný keř. I tak láká k odpočinku. Na zídce u cesty sedí dva stařečci, před sebou vařič, konvici, kompletní čajový servis a užívají si rána se silným černým čajem a karamelovými cukrovinkami. Opět neodolám a fotím. Pozvání na čaj, ale odmítám, začínám mít hlad, takže jdu hledat restauraci – ideálně někde v okolí hotelu.

A opět další setkání blízkého druhu (rozumějte mladý kluk a holka, co zcela evidentně není místní). Představuje se jako Mohamed, „Podle našeho proroka“.

„Jo, jo, už jsi dneska druhý.“

„Ani se nedivím, není to zrovna originální jméno.“

„U nás je to zase samý Pavel, Jan, Tomáš, Lukáš... Samí apoštolové.“

„My zase máme imámy.“

Ve finále se shodneme na tom, že ať už jste ve světě kdekoliv, rodiče příliš nápaditosti při vymýšlení jmen pro potomstvo neprokazují.

 

Rozloučíme se kousek před křižovatkou. Prostranství už se začíná vylidňovat, všichni odcházejí v poklidu domů. Transparenty srolované v podpaží. Rozhodně to nevypadá jako násilně potlačená akce. Padá mi kámen ze srdce. Někteří z těch, co potkávám mi ukazují transparenty a ukazují na nápisy na nich, asi čekají, že jim rozumím. Bohužel je musím zklamat. Stejná scéna se opakuje s projíždějícím autobusem. Lidé tisknou na sklo letáky a ukazují na ně. Nemám zdání, co na nich stojí. Tečku za tím vším udělá projíždějící auto z něhož vlají vlajky, pak už je všude klid. Ovšem znamená to i to, že začla opět fungovat doprava.

Auta se prohánějí sem a tam a opět ani památka po funkčním semaforu. Zoufale stojím před silnicí a upírám pohled na policistu uprostřed, který je jako na potvoru otočený úplně jinam. Záchrany se mi dostane v podobě dalšího mladíka, (kdyby se za mnou s takovou frekvencí otáčeli i v Čechách, tak je musím odhánět klackem) který mě ochotně převede na druhou stranu. V bezpečí na chodníku mu děkuji a vysvětluji, že na takovou dopravu nejsem zvyklá.

„Ne? A odkud jsi?“

„Z Čech.“

„A kolik tam žije lidí.“

„Okolo 10 000 000.“

V tu chvíli se mu rozzáří oči.

„Jo tak, já tě špatně pochopil. Myslel jsem, že to je stát.“

Vysvětluji, že Česká republika je skutečně stát a naše hlavní město má 1 000 000 obyvatel. Ale bavte se o něčem takovém s obyvatelem sedmimilionovýho města. Prchá radši zbaběle na lekce angličtiny.

Dojdu až k restauraci, do níž se jde po schodech dolů. Potěší mě jídelní lístek s fotkami (něco jako mají u nás Čínské restaurace), takže nemusím vymýšlet, jak se jmenuje moje oblíbená čočka a riskovat, že si jí spletu s tím slizoidním špenátovým bahnem. K tomu objednám další láhev vody, abych měla na odpoledne a můžu se pustit do jídla. V Teheránu dělali o něco lepší, ale ani tak to není špatné.

Zpět v hotelu se domlouvám s recepčním, jak je to s lístky na vlak. Vyšle mě do drážní kanceláře, která je opět na kruhovém objezdu u mostu. Moudře přejdu už u hotelu na druhou stranu, abych zase netrdlila na křižovatce s největším provozem a pustím se do hledání. Nikde nic. Dojdu až k mostu, a když se otočím na podpatku, že se vracím do hotelu pro přesnější instrukce, najdu zapadlé dveře s nalepeným obrázkem supermoderní lokomotivy. Jestli tohle nebude drážní kancelář, tak už nic.

Vstoupím dovnitř a paní za pultem mě vítá. Nejdříve v Iránu, poté v Esfahánu a až nakonec u nich ve firmě. Moc milé, poděkuji a ptám se po lístku do Teheránu. Ideálně nějakém nočním.

Moc se mi omlouvá, ale zrovna jim vypadl systém. Mám se posadit a čekat.

Sedám si tedy do křesla a pozoruji chod kanceláře. Druhá, o něco starší paní tam běhá od lednice kamsi dozadu a nosí misky s jídlem. Evidentně ruším v pauze na oběd. Stále čekám. Přichází další člověk. Sděluji mu, že jim nefunguje systém a obě dámy si odběhly do zázemí. V tu chvíli jedna z nich přijde a vydá pánovi lístek.

„Takže už to funguje?“

„Ano, ano, funguje.“

Podává mi kalendář, ať si vyberu, kdy chci jet. Nemám nejmenší ponětí, jak se v něm zorientovat, takže raději vyndám svůj a řeknu si o lístek podle něj. Pojedu 31. prosince v 11 večer. Tomu se tedy říká řádná oslava Sivestra – spánkem ve vlaku. Ovšem mě, abstinentovi s fobií z ohňostrojů to naprosto vyhovuje. Píšu Tomášovi, že už je můj příjezd jistý (aby se na to zvládnul psychicky připravit), ale reakce žádná. Achjo, chlape, taky tě miluju...

V domnění, že už se vyznám v mapě, vyrazím rovnou na náměstí, neb předpokládám, že už i tam bude klid. Vezmu to přes park a nechám se vést minaretem v dálce, který by měl patřit k mešitě na náměstí. A skutečně vylezu kousek od toalet, kde jsem byla včera. Chystám se projít jedním z průchodů, kterým chodí spoustu lidí, ale jsem zastavena, že to není průchod na náměstí. Podle skladby přicházejících jedinců dojdu k závěru, že to asi bude nějaká škola.

 

Konečně se mi podaří najít správnou cestu. Obejdu náměstí podloubím a nakoupím nějaké ty suvenýry domů. To by bylo, abych byla v Esfahánu a nepřivezla jediný tištěný ubrus. Vyberu si hned 3 a u dalšího obchodníka zakoupím dvě malé měděné vázičky. Uprostřed náměstí si pak podrbu všechny koně, kteří tu tahají kočáry, (obíhají s nimi půl náměstí) a radši se vracím do hotelu, protože se mi nechce riskovat dalšího úchyla.

V dormitoru se potkám se Sibylou, která už má kompletně zabaleno a chystá se na brzký ranní odjezd. Řešíme, jak by bylo zvláštní zažít tu převrat. Sice by to asi znamenalo malé zdržení v návratu domů, ale ten pocit, že jsme byly svědky něčeho tak velkého, jako je vítězství rozumu nad silou. Ve finále dojdeme k tomu, že to hned tak nebude. Přijde za námi Christofer s Michaelem a nabízí možnost jet s nimi a pár místními do jedné asi 70 km vzdálené vesničky slavit Silvestr. Já bohužel nikam nejedu, vzhledem k domluvě s Tomem, ale Sibyla o tom uvažuje. Jde s kluky ven, sesnámit se s tím zbytkem, co by měl jet, v dormitoru je střídá Arthur, který též ráno odjíždí. Ale abychom vedle sebe jen tak neseděli/leželi, taky probereme situaci. Prý byl i na náměstí a má z tama video. Pocity máme oba obdobné a opět se shodujeme na tom, že by bylo úžasné, kdyby tu konečně došlo k převratu. V noci, když už dávno spím, mě probudí Sibylin příchod a nadšené oznamování, že nakonec opravdu odjíždí do pouště za dobrodružstvím a už se moc těší. Bohužel jsem byla moc ospalá na to, abych si od ní vzala kontakt, takže ani nevím, jak to dopadlo.

Nad ránem nám přibude jeden spolubydlící. Tedy spíš mě, vzhledem k tomu, že ostatní už jsou (během hodiny budou) pryč. Alespoň díky tomu zaregistruji odjíždějícího Arthura a vyměníme si kontakty. Sympatický to člověk, až na to, že jsem neprozřetelně položila otázku, co že to vlastně dělá. Učí angličtinu. OK, od té doby ze mě skoro nevymámil slovo. Rozloučíme se před 6 ranní a já jdu ještě na chvíli spát.

 

Autor: Klára Kutačová | čtvrtek 2.9.2010 20:45 | karma článku: 12,38 | přečteno: 1066x
  • Další články autora

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 5.

Camping Mougas - Saians cca 35 km. Stále pokračuji v cestě podél oceánu do Santiaga a jako obvykle si trochu pobloudím a část cesty si dokonce zopakuji.

6.8.2020 v 14:00 | Karma: 17,81 | Přečteno: 591x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 4.

Caminha - Camping Mougas cca 32 km. Překračuji hranice do 20. a posledního státu mojí cesty - Španělska. Camino dnes vede jednou z nejkrásnějších částí při pobřeží Atlantského oceánu.

29.7.2020 v 21:42 | Karma: 19,75 | Přečteno: 500x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 3.

Viana do Castelo - Caminha. Oficiálně by to měla být cesta na 28 km. Díky bloudění to ale bylo zřejmě o dost víc...

28.7.2020 v 17:30 | Karma: 16,00 | Přečteno: 456x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 2.

Esposende Marinhas - Viana do Costelo (cca 25 km). Včera jsem se rozhodla, že nebudu trhat kilometrické rekordy a pojedu každý den do 30 km. Času mám dost a chci si cestu víc užít.

19.7.2020 v 11:58 | Karma: 19,92 | Přečteno: 490x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Když se vládní představitelé vysmívají vlastním nařízením...

... a všem lidem, kteří je stále dodržují, ať už z vlastního přesvědčení, anebo čistě z obavy z možných sankcí.

20.6.2020 v 12:59 | Karma: 27,04 | Přečteno: 984x | Diskuse | Společnost
  • Nejčtenější

Patrik Hartl odstupuje ze StarDance, vrátí se Lucie Vondráčková

2. prosince 2024  17:16

Po důkladném zvážení a na doporučení lékařů se spisovatel Patrik Hartl rozhodl ukončit svoje...

Chaos, protesty a vojáci v parlamentu. V Jižní Koreji hodiny platilo stanné právo

3. prosince 2024  15:18,  aktualizováno  4.12

Jižní Korea zažila den plný chaosu poté, co prezident Jun Sok-jol vyhlásil stanné právo kvůli silám...

Kvůli agresivitě Romy neregistruji, vyhlásila pediatrička po konfliktu s nimi

3. prosince 2024  14:21

S neurvalostí, agresivitou a urážkami se setkala v čekárně své ordinace dětská lékařka z Aše. Podle...

Požár v Národním divadle. Zásah hasičů protáhlo hledání ohnisek

26. listopadu 2024  15:13,  aktualizováno  19:13

Pražští hasiči zasahovali u požáru v historické budově Národního divadla. K likvidaci vyjely...

Vlak přejel nezletilou dívku v Černošicích u Prahy. Přišla o obě nohy

28. listopadu 2024  19:35,  aktualizováno  21:18

Vlak na železničním přejezdu v Černošicích ve čtvrtek večer přejel nezletilou dívku, která...

Lobbista pro školku. Pirátský poradce se rok vydával za pražského místostarostu

4. prosince 2024  17:11,  aktualizováno  18:46

Patry pražské politiky otřásl neobvyklý skandál. Místopředseda tamních Pirátů Michal Kočí se více...

Jurečka obhajoval důchodovou reformu v Senátu. Varoval před propadem

4. prosince 2024  12:40,  aktualizováno  18:43

Přímý přenos Senát ve středu odpoledne začal projednávat důchodovou reformu. Ta by mimo jiné postupně zvýšila...

Norský soud zamítl Breivikovo podmínečné propuštění, vrah žádá pravidelně

4. prosince 2024  17:58,  aktualizováno  18:36

Norský soud ve středu zamítl podmínečné propuštění norského pravicového extremisty Anderse...

Když dorazili těžkooděnci, vybavila se nám Karlovka, popsali studenti chvíle hrůzy

4. prosince 2024  18:28

Studenti narychlo evakuovaní ze Západočeské univerzity kvůli ohlášené střelbě zpočátku netušili,...

  • Počet článků 283
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1085x
Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...