Ono to neni nic k "dokazani" ani k obdivu. No popsat kratce, kratce to moc neumim...
Do blogu pisu vsechno, nic nevynechavam, takze i ty neprijemne veci jsem se snazila popsat, ale zkusim sem prekopirovat alespon vytah ze clanku, kterych se to tyka.
V Myanmaru se mi nestalo nic ani jednou, tam to fakt byl pravý opak, všichni strašně milí a pozorní. A navíc obecně mi ze zkušeností přijde, že se k samostatně cestující ženě lidi chovají mnohem lépe, než když třeba cestuje pár, či skupina. Nevím, jestli jsou to nějaké projevující se ochranitelské tendence, které v sobě máme asi trochu všichni. Ale během té cesty kolem světa jsem měla takové horší zážitky asi 4x.
Prvně ještě s Aviou, když jsem se oddělila od kluků a šla fotit v jednom letovisku západ slunce, tak tam mě chtěli dva kluci asi okrást, viz článek: https://kutacova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=673764
Konkrétně: "Dojdu až na konec mola, kde se mě asi dva mladíci pokoušejí okrást. Nenápadně se cestou rozdělí, jeden dělá, že tam vlastně vůbec není a druhý se vrhá ke mně, že chce vyfotit. Beru tedy jeho telefon a dělám mu fotku. Není spokojen, prý si mám u toho dřepnout na zem. Dělám druhou fotku. „Ne, pořád to není ono. To je jasný, tobě totiž překáží ta brašna. Sundej si jí, polož tamhle na lavičku a vyfoť mě znova.“ Mezi tím se jeho kamarád kochá západem slunce a velice "nenápadně" se při tom podél zábradlí sune k nám. Jasně, chlapci, já sem totiž uplně pitomá, abych něco takovýho udělala. Vrtím hlavou a směju se. Ten druhý ve chvíli, kdy zjistí, že tohle jim fakt nevyšlo, se přestává tvářit, že tam není a naopak na mě začne něco pokřikovat. Cizí telefon s komentářem o tom, kam si ho může umístit, házím na lavičku, neb se ani k jednomu nechci moc přibližovat, byť doufám, že by si netroufli mezi tolika lidmi nějaké násilné akce a svižným krokem odcházím. Oni na mě stále něco pokřikují (angličinou už se nezdržují), já jim samozřejmě nerozumím, ale odpovím jim jednoduchým a asi dost mezinárodním gestem, než zmizím v husté síti stánků se suvenýry, kterými je o
