Cesta do Země zaslíbené - Red canyon

Kousek nad Eilatem se nachází nádherná přírodní rezervace - Red canyon, kam jsme se vydali na příjemný podvečerní výlet.

Ráno se po mírném odkládání vstávání scházíme u M+J na pokoji, že si dáme kafe a snídani. Zrada je, že jsme včera omylem koupili litrovej kefír místo mlíka, takže jdu shánět mlíko do lednice na recepci. Nebo spíš do skladu prádla do lednice.

Po kafi se odebíráme na pláž, vidíme v přístavu Amíky na nástupu na palubě, zatímco my kotvíme u supermarketu na neplacenym parkovišti, posnídáme a vyrážíme k Deep Siamu.

Všichni instruktoři se teprve pomalu trousí do práce, tak chvíli čekáme, pak si S jde domlouvat závaží (ach ty přepočty liber na kila), já udělam pár fotek ze života potápěče, zamávat US lodi na odjezdu

a poslechnu si vtipnou předponorovou instruktáž. "Mám problém s očima, ušima, automatikou" ukazuje na jednotlivé problematické součástky. "S přítelkyní, penězma." koukne na mě. No jo, vtipálci. Spolu s S se jde potápět ještě druhý člověk - instruktor potápění pro Australskou policii. Ještě by to tu chtělo hasiče a máme celý IZS...

Zatímco oni se noří k vraku lodi, já se jdu plácnout na lehátko na pláži, Mary se prohání ve vlnách na kitu. Ale jakmile přestane foukat, vytáhne mě do vody šnorchlovat. John se zatím někde učí základy kitování. M mě ve vodě učí podplavávat špagáty a vyfukovat vodu ze šnorchlu. Bleh. A navíc se mezi bójkami u provazů nejvíc drží medůzy a s tou se vážně potkat nechci.

Na chvíli vylezeme, vrátí se i S a dáme si společný oběd. Po něm ještě na chvíli do vody k rybičkám. Dokonce se zvládnu potopit i kousek ke dnu pro jeden ulomenej a dost orvanej kus korálu, ale vylovila jsem si ho sama, takže z něj mam radost. Ještě sprcha a jdu se zase stínit (slunit se totiž nechci, abych nebyla spálená) a pozorovat lodě na vodě. Máme to i se zásahem pobřežní stráže. Malý člun zastaví loďku, lidi ze člunu se přesunou na ní a za chvíli pokračujou směrem k přístavu. těžko říct, co se odehrávalo na palubě, na to jsou moc daleko a já si zapomněla dlouhý objektiv v hotelu.

Abychom se celý den neválali jen na pláži, bereme v hotelu lepší obutí i odění a vyrážíme na výlet do Red Canyonu. Měla by k němu být přibližně hodinová cesta a počítáme dvě hodiny na procházku tam. Odjíždíme tak akorát, abychom stihli vyrazit zpět se západam slunce. Na kruháči u supermarketu protestuje pár veganů proti transportům krav, které sem asi přepravili včera na té velké nákladní lodi, o které jsme si mysleli, že vozí auta. Rozhodně kravoauta vyjíždějí z přístavu.

Směřujeme z Eilatu na sever, podél vysokého plotu s ostnatým drátem. Egyptská hranice je poměrně dobře střežená. Ze silnice pak M odbočuje na prašnou cestu, kterou ale zvládne i normální auto a po ní pokračujeme až na parkoviště. Zastavujeme, prohlédneme si velkou mapu na tabuli, vezmeme si dvě mapičky ze zásobníku a volíme nejkratší 5km trasu, jakožto +/- dvouhodinovou. Sluníčko už se blíží k západu, takže všechno moc hezky osvětluje. Obouváme pevné boty a jdeme po zelené k začátku kaňonu.

Tam odbočíme na černou, která vede dnem (zelená pokračuje nahoře na skále). Ze začátku je sem tam kolem nějaká skála, chvílemi si připadám víc, jako kdybych procházela pod zřícenými zdmi nějakého hradu. Krása slovy nepopsatelná. A všude kolem roste něco zelenýho, rozkvetlýho, pobíhaj nějaký svišťoidní příšery... 

A za chvíli se před námi začnou vynořovat rudé skály. 

 Jdeme dál a najednou žebřík dolů. 

Sem tam se na nejzajímavějších místech zastavíme, ze zelené přejdeme znovu na černou, která už pomalu, ale jistě vede nahoru. Za chvíli začne být stoupání hodně příkré, ale zároveň dobře zabezpečené. Nahoře si uděláme pár fotek, než se rozejdeme tentokrát po červené zpět na parkoviště přes krajinu téměř Marsovskou.

Stihli jsme se vrátit k autu přesně se západem slunce. Odjíždíme zpět do Eilatu, kocháme se výhledy na rozzářené Jordánsko za mořem. Na cvhíli se zastavíme v hotelu, zkulturníme a jdeme hledat místo na večeři. Zkoušíme Cafe Cafe, na které jsme viděli reklamu. Hledáme, co si dát, ale moc nás tam nic neláká. M se ptá servírky, jestli nemají nějaké maso, ta na nás vrhne vyděšený pohled a sdělí nám, že oni jsou vegetariánská restaurace! Ale podávají i ryby. Zajímavé.

Zajdeme alespoň do cukrárny, která je hned naproti, dáme si něco dobrého sladkého (měchurku se šlehačkou v mém případě). Jsou výborné. Kdyby mě tu nechali do zítra, sním je všechny a pak spokojeně umřu přežráním.

Vracíme se k turističtější části města a hledáme a hledáme a nikde žádná použitelná restaurace. Jedna je drahá, další divná, další ruská. M má odřenou nohu, takže už jí chození dost nebaví, až konečně najdeme jednu restauraci přímo na pláži, kde mají rozumné ceny, příjemné posezení, ale trochu horší obsluhu. Po mírném zmatku s tím, co jsme si (ne)objednali se v klidu najíme, pobavíme se místními kočičáky, které krmí paní od vedlejšího stolu a můžeme se vrátit zpátky do hotelu prospat se na další plážový den.