"Před 17. listopadem jsme propadali hluboké depresi"

Hudební a filmový kritik, novinář Jan Rejžek vystudoval Fakultu žurnalistiky na Univerzitě Karlově. Publikoval v časopisech Melodie, Záběr, Gramorevue, Kino, Scéna, Film a doba. Před rokem 1989 přispíval pod pseudonymy i do samizdatových Lidových novin, kam dnes píše Nekrology a Poslední slovo.  Od roku 1994 moderoval živá odpolední vysílání Rádia Svobodná Evropa. Uváděl pořad Kaleidoskop a Člověk a kultura pro Český rozhlas 6. Po zrušení ČRo6 se pokouší navrátit k tradici klubových pořadů, na jednom z nich jsem se s ním potkala i já. V příjemné atmosféře historií oplývající budově U Kaštanu se mnou zavzpomínal na krušná osmdesátá léta a s nimi spojené začátky poslechových pořadů. 

Já jsem tenhle ten typ poslechovek začal dělat v roce 1979, a zároveň jsem psal do Melodie. Melodii bolševik rozmetal koncem roku 1983. A tak jsem dělal jen tyto poslechové pořady, nebo jsem sem tam uváděl festivaly. V září roku 1988 jsem moderoval folkový festival v Lipnici, shodou okolností jsme se tam potkali po letech s Václavem Havlem. Přivedl jsem ho tehdy na podium, a kvůli tomu mi zakázali vystupovat. Havla potom v lednu zavřeli. Jenomže já jsem byl na volné noze, nebyl jsem nikde zaměstnaný. Záleželo na odvaze provozovatelů klubů, jeslti si mě pozvou, nebo dají na zákaz. Už tehdy lidi byli odvážnější, takže jsem někam i jezdil dál. Takhle jsem vstoupil do roku 89.

Jak se vyvíjela situace v Melodií?

Za perestrojky přišel do časopisu slušný šéfredaktor a potom se kupodivu velmi složitým způsobem renovovala. Všichni bývalí kritici, kteří předtím museli odejít, se do Melodie vrátili. Ta situace byla zvláštní, bolševik nevěděl, jak to řešit, protože nestíhal.

Dočetla jsem se, že jste také přispíval do Lidových novin. Nedokážu si představit, jakým způsobem se dostávaly do Lidových novin články.

To bylo jako ve špionážním filmu. Někdo mi řekl: Hale, ve filmovém klubu bude sedět tenhle člověk, dej mu článek někam pod stůl a on si ho vezme. Takže když tam nikdo nebyl, tak jsem tam ten rukopis nechal. On seděl, dal ho do kapsy a odnesl. Pak se to třeba objevilo v Lidových novinách. A jelikož jsem publikoval v Melodii, nechtěl jsem, aby mě zakázali, poradili mi,abych psal pod pseudonymy. A protože jsem byl slávista, podepisoval jsem se podle ligových hráčů. Takže moje články vycházely pod jmény, jako byly Robert Žák nebo Milan Frýda. 

Vy jste se zúčastnil demonstrace na Albertově, tušil jste tehdy, že to bude významná událost? 

Nene, určitě ne. Ještě šest dnů předtím, počítám-li dobře, 11. listopadu, jsem byl na večírku u Saši Vondry, kterého zrovna pustili z vězení. Seděli jsme u něj v bytě na nábřeží, poslouchali jsme Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Berlínská zeď padla. Bulhaři jsou v ulicích – jen tady nic. Byli jsme v hluboké depresi. Mysleli jsme si, že u nás se to může zlomit nejdříve v prosinci. Nikdo netušil, že za týden bude všechno jinak. Vždycky vzpomínám, jak jsem byl 16. listopadu v jednom klubu v Karlových Varech a v druhé polovině padaly dotazy. Jeden student se mě ptal, jestli má jet do Prahy na Albertov.  A já jsem mu odpověděl: Jasně, pořádaj to svazáci, tak je to oficiální. Kolikrát jsem si na něj vzpomněl, jestli chudák jel do Prahy a dostal pendrekem na Národní. Takže všechny teorie, že se to vědělo dopředu, já odmítám. Vzniklo to náhodou. 

Povězte mi, jak jste prožíval demonstraci vy sám?

Na demonstraci panovala výborná nálada, šli jsme z Albertova, Pražané koukali z oken a studenti volali: Češi pojdťe s námi! A teď se musím přiznat, jak jsem prošvihl revoluci. Šli jsme z Albertova, že to vezmeme přes Karlovo náměstí na Václavák, tam byly kordony a nic se nedělo. Na rohu je hospoda U Tří bojovníků, tak jsme si zaběhli na Grog. Vrátíme se a policajti už vytlačovali demonstranty. Padaly tam sice nějaké rány, ale nebylo to tak dramatické. My jsme si s mojí partnerkou řekli, že to obejdeme. V devět hodin večer jsme přišli na Václavák a tam nikdo nebyl. Já jsem si logicky říkal, protože jsem zažil demonstrace na Václaváku, když byl Palachův týden, že se jde na Václavák. To, že ten zadek průvodu půjde na Národní, nás vůbec nenapadlo. Odešli jsme domů, poslechli si Svobodnou Evropu, která hlásila jen, že bylo schromáždění na Albertově a jinak nic. Tak jsem měl pocit, že jsme zešíleli, pořád jsem si říkal, kam všichni zmizeli?

Ve Smečkách byl Činoherní klub, někdy kolem desáté tam končilo představení a já najednou koukám, jak herci vyběhli a za chvíli se vrátili s brekem. Teprve tehdy mi došlo, co se stalo. Vylíčili nám, co viděli na Národní – boty od krve a všechno. Pak o tom hlásila i Svobodná Evropa. Nakonec do Činoherního klubu přišel i syn jednoho z herců a vyprávěl, co se stalo. Další dny to nabralo šílené obrátky.

Jak jste vnímal změnu v oficiálních médií? 

Nejzajímavější bylo, jak televize odolávala nejdéle.Vzpomínám si na první živou reportáž z Václaváku: Nějaký dělník v ní zvolal : Ať žije Dubček! A oni to střihli. Bylo to tím, že Československá televize byla z 99 % ovládaná bolševikem. Každý byl ve straně. Trochu jinak to bylo v novinách. Ve Svobodném slovu pracovali bezvadní novináři, kteří jak mohli, už během roku 1989 bolševiky podrývali.  Brzo se zbavila strachu i Lidová demokracie. Přestali přebírat automaticky zprávy z ČTK a psali vlastní reportáže. Mladá fronta byla opatrnější, ale nakonec do toho taky šla. A zas to bylo dramatické, protože estébáci se snažili zabavovat a vyhazovat první náklady, ale nestíhali. Když vzniklo Občanské fórum, televize to nakonec už nemohla bojkotovat. Do ostatních měst vyjížděli delegace – herci, studenti. A v každém městě se zakládalo Občanské fórum. 

Myslíte si, že televize a ostatní oficiální média sehrála v revoluci důležitou roli?

Určitě. Když už to lidé viděli v televizi a četli v novinách, český národ, který dosud mlčel, najednou zjistil, že se něco děje. A přidal se. Tím, že o tom referovala média, lidé, kteří byli do té doby opatrní, ztráceli strach. Také policie a armádě chybělo vedení, přestali jim přicházet pokyny shora. Proto malá města ožila, začala demonstrovat a Občanská fóra přebírala vedení. Všechno se seběhlo tak rychle, že režim nestačil reagovat. Trvalo to relativně krátkou dobu, ale i tak to byl zázrak.