Peking aneb uteč Číně, jestli to dokážeš

Peking aneb uteč Číně, jestli to dokážeš

Jestliže jsem si odnesla ze Zakázáného města to, že nemám ráda mnoho lidí na jednom místě, z hrobek Ming jsem konečně pocítila tu neskutečnou sílu starobylé čínské kultury. 

Spíše než samotné hrobky, které jsou opětovně zatížené asijskými návštěvníky, evokuje atmosféru Cesta duchů, která jim předchází. Cestu lemují obrovské sochy zvířat, mýtických stvoření a vojáků.

Hrobky Ming už jsou na tom stejně jako všechny vyhlášené čínské památky. Tlačíte se, skoro nic nevídíte a nepříjemně vás otravují prodavači šátků a všeljakých těžko identifikovatelných výrobků. My jsme udělali ten nerozvážný čin a podívali jsme se poočku, co to ta uječená ženská prodává. A to byla nepředstavitelně velká chyba.

“Ten jüan! Three!” Tahá mě babka za ruku, cení na nás pět zubů svého děsivého úsměvu a hází po nás kýčovité šátky. Procházka hrobek Ming se tak mění v útěk před prodavačkou hadrů. Asi bychom se jí zbavili, kdybychom si ty tři šátky za deset jüanů (1jüan = 3Kč) koupili. Ale za to, že nás docela i silou tahá, řve ty svoje jediná tři slovíčka v angličtině a “no, thank you” nebere jako odpověď, jsem jí nemínila platit jen proto, abychom se jí zbavili. Přesto se vsadím, že to, čím si nás nejvíce zhnusila, nepochopila. 

Po obědě jsme zamířili na celosvětový symbol Číny, Velkou čínskou zeď. “Stavbu zdi započali už v 7. st. př. n. l., ale svou bláznivou podobu získala až za císaře necísařského původu, zakladatele dynastia Qin, Qina Shia Huangdiho.” Vypráví nám Silva příběh o císaři, který si vzal těhotnou konkubínu a udělal z otce jejího dítěte vysokého úředníka.  “Jenže jak to bývá děti se vám odvděčí. A tak syn, když se dozvěděl pravdu o svém otci, se rozlobil a vyhnal ho ze země.”  

Qin Shi Huangdi je známý více než Velkou čínskou zdí monumentální hrobkou, kterou chránilo 9 000 terakotových vojáků. 

Části opevnění, které jsou navštěvovány turisty, jsou kosmeticky upravené. Naštěstí zanechali, pro zeď typické, různě vysoké schody, které znemožňovali nepřátelům rychlý pohyb po hradbách. Sama jsem si to nedobrovolně vyzkoušela.

Po třech dnech, co se s námi chce každý Číňan fotit, toho začínám mít dost. Pokud se s vámi chtějí vyfotit jednou, ještě to přežijete. Na zdi jsme ovšem potkali skupinku, která měla v úmyslu se se mnou fotit u každého výhledu, nejlépe tak osmkrát. Takže místo toho, abych si vychutnávala krásný pohled na panorama klikatící se zdi v oparu, utíkala jsem asi pěti Číňanům, kteří se rozhodli, že když se nechci fotit s nimi, budou si fotit mě. Připadala jsem si jako Angelina Jolie v Praze s tím, že moje brada zůstala celá. 

Utekla jsem jim na chvíli, do věže, kterou nejspíš turisti teď používají na obranu proti prasknutí močového měchýře a schovala se do výklenku. Ano, je to krása, špatná viditelnost na fotografie, ale okouzlující pohled pro oči. Zeď bizarního tvaru se před vámi plazí v romantickém závoji prachu.

A už jsou zase tady. Cvak. Cvak. “Please, stop following me.” Snažím se jim slušně vysvětlit, že mi to není příjemné. Šikmé oči se na mě s nechápavím úšklebkem smějí. Nerozumí. To mě namíchne a začínám anglicky nadávat a minimálně pár světově proslulých slovíček a můj naštvaný výraz pochopily. Chechtají se a fotí mě ještě zuřivěji. Moje návštěva zdi končí modlitbou, ať jsem co nejrychleji od těchto lidí pryč a říkám si: Kde to sakra jsem. A sama si odpovídám. V Číně.