Potvora kůň

Jako malá jsem vášnivě ráda rajtovala na koni. Několikero prázdnin jsem byla zavřená ve stájích a hřebelcovala, kydala hnůj, čistila kopyta, krmila.

Každou dovolenou s našima jsem utratila peníze za jízdy na koních, které byly k mání téměř všude- zaplatila jsem, s podkoním objela kolečko po parkovišti a šup- v řadě stála další holčička, čekajcí na svou vzácnou chvilku v sedle.

Jednou jsme byli ve Zlaté Koruně. Pamatuju si, že můj otec dostal nápad- rychlokurz jízdy na koni. Prostě takový rychlý výcvik. Trval asi hodinu. Já- frajerka v cuklích a sukýnce- jsem začala ječet, že musím být vycvičená taky. Rodičovstvo mi vysvětlovalo, že na koně jít nemůžu v tomhle oděvu. Načež moje matka dostala spásný nápad, jak utišit mé nervy na drátkách a půjčila mi své tenisky na suchý zip a kraťasy, které měla v autě. Přeoděla jsem se a šli jsme s taťkou na věc.

Přidělili nám koníky, sice nevím, podle jakého klíče, když já dostala nejvyššího, ale za to byla klisna hodná a jmenovala se Bora.

Bylo nás asi šest zájemců, matka sledovala. Začali jsme kroužit po hřišti k tomu určeném- hřiště bylo hned vedle stájí, dokonce bylo obklopeno zbytky fotbalových branek.

Naše karavana se pohybovala nejprve krokem, vyučující vysvětloval, co a jak máme dělat a já si libovala, jak pěkně mi to jde- ve skutečnosti ti koně byli, mám ten dojem, tak naučení a unudění a dle mého soudu měli s podkoním smluveno nějaké znamení, kdy mají přejít do klusu, kdy do kroku, protože za hodinu se nemohl nikdo z nás, co tam byli, nic naučit.

Takže jsme vesele opisovali elipsy, ať už rychle či pomaleji, já si vrněla v sedle, byla jsem nejvýš a byla jsem spokojená.

Až do té doby, než se Bora rozhodla jít domů. Prostě najenou vybočila z řady koňíků, vzala to napříč přes hřiště a rovnou skrz fotbalovou bránu. Začala jsem pištět jak siréna, Bora prošla pod branou a mě nenapadlo nic jiného, než se té brány chytit, sjela mi dupa a já zůstala prostě viset. Jak jsem se zhoupla a ztratila pod sebou koní hřbet, v tu ránu se s plesknutím snesly na zem matčiny tenisky, které byly samozřejmě o několik čísel větší a jako vyvrcholení všeho- mi raz, dva, tři sjely trencle téhož majitele jako tenisky, které jsem si oblékla místo sukýnky. Pro mne seastavil čas.

Tak jsem si tam tak visela na fotbalové brance, s holýma nohama, holou prdelí, řvala jsem jak tur a už v těch několika málo letech jsem si připadala jako korunovaný idiot. Místo toho, abych se pustila, visela jsem dál a zachránit mě musel až můj papá. Bora si v poklidu šla do maštale, kde uždibovala předními zuby seno a házela moudrým okem po účastnících výcviku, kteří řvali smíchy.

Naši byli mnou nuceni výcvik okamžitě opustit, protože takovou hanbu jsem prostě nemohla přežít.

Co z toho vyplývá?

Naši měli od mých jízd na koni navždy pokoj.