Nenávidím rána!!!!

Dnes můj muž- při příležitosti zápisu do školky našeho staršího syna- si vzal volno a zůstal doma. Nesnesu to. Jsem zvyklá na SVOJE rána,vyčurat, kouknout do zrcadla- ACH BOŽE!!, nakrmit malého Vojtu, udělat kakao Kryštofovi, dát si kafe, přečíst si, co je nového v Kavárničce. Žádná jiná změna tohoto pořadí nepřichází v úvahu. Narušuje mi to akorát můj muž, který je po ránu nechutně aktivní. Až jsem z toho rozčílená a náladu mám pak zkaženou půl dne. Nesnesu, aby mi kdokoliv měnil mé ranní rituály- díky dvoum mateřským po sobě je mám zajeté až ..... tam, kam ani měsíc nesvítí.

Celý PRACOVNÍ týden totiž u nás probíhá naprosto pohodově. Jakmile mám klidné ráno, jsem příjemná po celý den. Pokud je víkend, musí se na mě jemně, něžně, pokud možno nemluvit.

Pokud můj muž zůstane doma i přes týden- třeba jako dnes, psychicky se na to od večera, když jdu spát připravuji, ale téměř vždycky to značí, že se ráno zhádáme jak psi a až okolo doby, kdy on se vrací z práce, se nějakým způsobem umoudříme. Z toho vychází, že aspoň ráno něco uděláme, když spolu nemůžeme existovat- můj muž má právě vykopaný skoro celý výkop na kanalizaci / je zvláštní, že když je člověk vytočen, že mu jde práce od ruky tak, že by se lecjaký workoholik mohl stydět/ a já mám upečené brownies, udělaný oběd, uklizeno... A to je prosím 12hodin poledne :-)