Násilí

A teď trochu vážně. Chtěla bych se pozastavit nad násilím. Nad tím, jak to vidím já, jako matka dvou chlapečků, které nadevše miluji.

Když jsem byla malá, už v té době byla na základních školách šikana. Alespoň na té naší určitě. Byla jsem vždy takový blb, který se bavil s těmi, se kterými se právě nikdo nebavil. Dodnes si vzpomínám na jednu holku, která k nám přechodně chodila do třídy, její rodina byla chudá, bylo to velmi poznat na jejím oblečení. To se mým spolužákům vůbec nelíbilo- neměla totiž oblečení značkové. Bylo mi jí líto, jelikož jsme pluly na stejné lodi- taky jsem nenosila značkové oblečení, to ale neznamená, že jsem chodila oblékaná špatně. A tak už asi ve druhé třídě, si mě vybral jeden kluk jako oběť. Každý den na mě čekal po škole, každý den mě házel do příkopu do kopřiv, každý den mě mlátil. Nejsmutnější na tom je, že mí rodiče- ač viděli, jak zbědovaná jsem chodila domů, kde jsem brečela, že do školy chodit nechci, neudělali lautr nic.

V dnešním hitu sociálních sítí, také na jedné jsem, a překvapeně jsem koukala, když si mě právě jeden z těch tyranů- spolužáků několikrát přidal jako přítele. Nejsem ten typ člověka, který by si kamarády přidával jen z toho důvodu, aby jich tam měl co nejvíce. Díky těmto sítím jsem našla známé, o kterých bych normálně dnes nevěděla, a které bych nejspíše už nikdy neviděla. Tomu spolužákovi jsem napsala, že my dva jsme kamarádi nikdy nebyli a nikdy ani nebudeme, takže nechápu o co mu jde.

Tím se pomalu dostávám k tomu, co jsem vlastně chtěla říct. Velmi mě dostal případ zavražděné Aničky a teprve teď jsem si pořádně a naplno uvědomila, co pro mě znamenají mé děti. Jsou ještě malé, neznají a neví, že je za plotem tolik nebezpečí, i když tomu staršímu to už pomalu vtloukáme do hlavy. Ale k čemu to? K čemu rodiče plodí děti, matka je nosí devět měsíců pod srdcem, aby je s bolestí porodila a milovala je nadevše? K tomu, aby kdejaká zrůda na nich hojila své rány, své vyhřezlé vnitřnosti? Aby kdejaká bestie znásilňovala a ubližovala jen těm nevinným a sobě rovnému by se nikdy nepostavila?

Po porodu jsem cítila, že kdyby na mé děti někdo sáhl a skřivil mu jediný vlásek, jsem ochotná v afektu zabíjet. Nejhorší je ta bezmoc, bezmoc dětí, zvířat- neumění se bránit. Důvěřivost, pravdomluvnost, bezprostřednost, tyto vlastnosti můžeme dětem jen závidět, dokud je nezkazí okolní svět.

Vždyť když jsme byli malí, bylo nám pod ochrannými křídly rodičů nejlépe.