Po poslední finanční krizi a při následné dluhové krizi eurozóny se velmi zvýšila četnost pojmu "rating" v ekonomickém zpravodajství. Někteří politici se chlubí ratingovým hodnocením své země, jiní ze změn v tomto hodnocení mají až téměř panickou hrůzu, což vyústilo až ve snahy Evropské komise o vytvoření Evropské ratingové agentury. Špičky EU si od případného založení nové ratingové agentury slibují pravděpodobně omezení vlivu "velké trojky" na náklady dluhového financování vlád. Tyto snahy jsou směšné zejména proto, že to byli právě politici a regulátoři, kteří ratingovým agenturám tuto moc poskytly.
Význam ratingových agentur (RA) se po zlaté éře na počátku 20. století postupně snižoval až do 70. let 20. století, kdy jejich činnost tvořilo převážně vydávání analytických reportů. Impuls, který nastartoval vzkříšení RA vyslala americká Komise pro cenné papíry (SEC), která v roce 1975 určila sedm konkrétních ratingových společností, na jejichž ratingovém hodnocení následně postavila pravidla, podle kterých byly určovány požadavky kapitálové přiměřenosti finančních institucí. Postupem času se měnily společnosti, které do této skupiny spadaly a tento model byl přijímán i dašími zeměmi (i evropskými) a je zahrnut i v tzv. basilejských pravidlech. Na ratingových hodnoceních je také v mnoha zemích založena regulace penzijních fondů.
Po zavedení tohoto opatření začal růst podíl ratingových hodnocení placených emitentem. Regulátoři tak dali do rukou RA moc, kterou se dnes určití politici snaží omezit tím, že založí další RA, a regulatorními opatřeními vytvořili oligopolní tržní strukturu, ze které se následně vyprofilovalo výsadní postavení dnešní "velké trojky".
Jak již bylo napsáno výše, tato regulace podnítila nárůst ratingových hodnocení placených emitentem. Vlády prostřednictvím regulátorů tedy vytvořily systém, který je náchylný k morálnímu hazardu. Jakou motivaci mají RA k dostatečně kritickému hodnocení bonity emitentů, když je to právě emitent, kdo za tato hodnocení platí? Pokud by se emitentovi nelíbilo získané hodnocení, může se obrátit na konkurenta.
Konkrétní příklady selhání RA najdeme v nedávné historii. Banka Lehman Brothers měla krátce před svým krachem ratingovou známku AA od agentury Moody´s. Tatáž agentura hodnotila dokonce známkou AAA (nejvyšší známka) pojišťovnu AIG krátce předtím, než ji musela zachránit americká vláda. Také enormní množství před poslední krizí populárních cenných papírů zajištěných hypotékami, jejichž majitelé na těchto obchodech prodělali spoustu peněz, bylo hodnoceno ratingovou známkou v investičním stupni.
Tato selhání jsou částečně způsobena již zmíněným konfliktem zájmů (potenciál morálního hazardu), ale také faktem, že zaměstnanci RA jsou stále oproti svým protějškům z velkých wallstreetských institucí spíše chudými příbuznými. Jak popisují respondenti Michaela Lewise ve výborné knize Big Short, talentovaní a schopní zaměstnanci RA jsou většinou zlákáni vidinou podstatně lepšího finančního ohodnocení a odcházejí pracovat pro finančních institucí, které před odchodem hodnotili. Tyto finanční instituce tak následně získávají cenné informace, díky nimž mohou částečně manipulovat se skutečnostmi podstatnými pro získání dobré ratingové známky.
Abych to shrnul. Pokud chtějí politici omezit vliv ratingových agentur, stačí jim tento vliv prostě vzít zrušením některých regulatorních opatření. Podle mého názoru by to byla správná cesta. Regulátoři takto vytvářejí u veřejnosti falešný pocit bezpečí a jistoty, přitom část svého "poslání" následně předávají těmto soukromým firmám, u kterých však existují výše zmíněné problémy.
Investorská veřejnost, týká se to především menších investorů a střadatelů, pak v důsledku těchto proklamací ztrácí ostražitost při umisťování svých peněžních prostředků.
Já osobně nepatřím k nějakým zapřísáhlým odpůrcům regulace finančních trhů jako takové. Finanční instituce mají v dnešní době obrovský vliv na vývoj reálné ekonomiky, bohužel mám dojem, že dosud nikdo nepřišel na efektivní způsob, jak finanční trhy regulovat. Regulace založená na ratingových známkách se podle mého neosvědčila, pouze vytvořila prostor pro instituce, které na finančním systému v podstatě parazitují. Nebylo by tedy od věci tento způsob opustit a spotřebitelům finančních produktů konečně přiznat, že na finančních trzích žádná jistota neexistuje.
