Rozhodnutí bankovní rady ČNB z minulého týdne o intervenování proti kurzu české koruny a následná aplikace tohoto rozhodnutí, vyvolaly až překvapivě negativní reakce široké veřejnosti i tzv. odborníků. Cílem intervence mělo být v první řadě přiblížení se k inflačnímu cíli. Je zřejmé, že ČNB ne úplně zvládla komunikaci tohoto kroku, přesto jsem byl kolikrát až hysterickými reakcemi velmi překvapen. Kritika tohoto opatření se zakládá na poměrně různorodém spektru argumentů - špatné načasování, překvapivost, "mylnost" samotného inflačního cílování.
Jedna část ekonomických analytiků kritizovala načasování intervencí s tím, že je na ně již pozdě, protože v české ekonomice již nastalo oživení. Ve světle dat z minulého týdne je dnes jasné, že je tento argument nesprávný. Podle ČSÚ česká ekonomika ve třetím čtvrtletí poklesla mezikvartálně o 0,5 %. Jan Švejnar naopak v rozhovoru pro Respekt uvedl, že on osobně by s intervencemi ještě počkal.
Druhá část analytiků zase tvrdí, že byla intevence neočekávaná a jako taková může napáchat škody. Tento argument mi rovněž příjde jako poměrně úsměvný, jelikož hned několik členů bankovní rady včetně guvernéra Singera během posledního roku "vyhrožovalo" (říká se tomu "slovní intervence) intervencemi proti silné koruně. ČNB tak intervenci jednou v podstatě udělat musela minimálně v zájmu udržení své kredibility.
Václav Klaus pak označil samotnou doktínu cílování inflace za naprosto mylnou (a podivným oslím můstkem ji přirovnal k ideologii globálního oteplování), čímž debatu posunul do naprosto jiné roviny. Politika inflačního cílování je u nás aplikována nějakých 15 let, dnes ČNB deklaruje svůj inflační cíl na hranici 2 %, dříve toto číslo bývalo dokonce vyšší, přesto se o samotné existenci tohoto cíle celých 15 let nijak vášnivá debata nevedla.
V ústavě je uvedeno, že ČNB má za cíl udržování stabilní cenové hladiny, samotná ČNB si pak určila inflační cíl 2 %. Dvouprocentní inflace je pak brána právě jako cenová stabilita z důvodu určitého statistického zkreslení a proto, aby ještě existoval určitý prostor v případě "podstřelení" tohoto kritéria, přičemž se vychází z předpokladu, že mírná inflace je pro ekonomiku přijatelnější než mírná deflace, která by mohla roztočit tzv. deflační spirálu.
ČNB se tím, že deklaruje snahu udržet inflaci blízko 2 %, snaží vytvořit stabilní ekonomické prostředí, což by se mělo projevit především při vyjednávání růstu mezd a podobně. Tento dvouprocentní cíl je očištěn o určité exogenní vlivy, jako je například změna nepřímých daní. K dosahování inflačního cíle centrální banka obvykle používá změn v úrokových sazbách. Tím, že je základní úroková sazba na "technické nule" (0,05 %), tento způsob odpadá a ČNB tak použila méně častý způsob - devizové intervence. Oslabení kurzu koruny pak kromě dosažení inflačního cíle může pomoci také českým exportérům.
Debata o samotné existenci a nastavení inflačního cílování je jistě relevantní pro budoucnost, nikoli však pro dnešek, kdy se ČNB jen snaží plnit to, co dlouhodobě deklaruje. Mnoho libertariánů pak samotnou existenci centrálních bank považuje za jakýsi "socialistický přežitek", případně očišťování cílované inflace je některými ekonomy považováno za pouhé manipulování s daty, to ovšem rovněž nejsou témata, jejichž diskuse by měla být spojena s tímto posledním opatřením centrální banky.
Překvapivá byla také poměrně odmítavá reakce (nebo to tak z médií aspoň vypadalo) exportérů, kteří si v posledních letech nejednou stěžovali na silnou korunu. Velká řada exportérů je samozřejmě krátkodobě zajištěná vůči pohybům kurzu, po delší době však oslabená koruna pravděpodobně přispěje ke zvýšení jejich zisků.
Široká veřejnost pak centrální bankéře neváhala označit rovnou za zloděje (proto ten nadpis) a očekává prudké zdražování. Samozřejmě je otázkou, co kdo považuje za prudké zdražování, ale koruna oslabila o nějaká 4,5 %, o která by tedy mohlo zdražit dovážené zboží. Češi však nespotřebovávají výhradně zboží z dovozu, navíc je zde možnost nahrazování zahraničního zboží za české. Viceguvernér Hampl včera prohlásil, že by inflace měla stoupnout maximálně na 1,3 %.
Za největší úskalí této intervence považuji tzv. exit strategii. Jde o to, co bude ČNB dělat, až po nějaké době zesílí inflační tlaky v ekonomice a centrální banka bude muset upustit od devizových intervencí, v takovém případě bude velké riziko prudkého zhodnocení kurzu koruny, které může podstatně poškodit český export. Je zajímavé, že označení tohoto úskalí jsem v médiích uslyšel poprvé snad až včera, navíc jej zmínil jeden ze zastánců intervencí.
Obecně se dá říci, že se ČNB tímto opatřením přidala do již probíhajícího (nadneseně řečeno) závodu v tištění peněz, který vede americká centrální banka (Fed) a zdatně jí v tom sekunduje Evropská centrální banka. Že tento "závod" probíhá jistě dobře není, zda však centrální banka tak malé a otevřené ekonomiky může zůstat stranou a jen sledovat zhodnocování měny a nereagovat na deflační tlaky, to je otázka.
Za negativní reakce však z velké části může samotná ČNB, která si proti sobě poštvala veřejnost především naprosto zkaženou prezentací tohoto kroku, kdy několik členů bankovní rady vysvětlovalo tento krok na první pohled různými argumenty a upřednostňovalo ty argumenty, které veřejnost buď vůbec nezajímají nebo ji ještě více naštvaly. Problémem je i samotný způsob vyjadřování centrálních bankéřů, kteří si kolikrát patrně neuvědomují, že pořad Otázky Václava Moravce není vědecká konference.
