V posledním blogu jsem se věnoval nedávným devizovým intervencím České národní banky, kterou k tomuto kroku vedla snaha o dodržení inflačního cíle, ale hlavně strach z deflace. Řekl jsem si, že by nebylo od věci se podívat na důvody, kvůli kterým mají centrální bankéři z možnosti deflace takový strach. Ve 20. století se objevilo několik krizí doprovázených poklesem cenové hladiny, některé bych chtěl připomenout.
Centrální bankéři se bojí, že by jakýkoli náznak deflace mohl roztočit tzv. deflační spirálu. Deflační spirálou se myslí stav, kdy spotřebitelé kvůli klesajícím cenám odkládají spotřebu, což následně způsobuje pokles ekonomické aktivity, klesají investice, roste nezaměstnanost, což má za následek další pokles spotřeby atd. Obecně se má za to, že pro měnovou autoritu je jednodušší regulovat inflaci, protože úrokové sazby může zvedat v podstatě neomezeně, zatímco deflace je téměř neregulovatelná (spodní hranice úrokových sazeb je 0).
Právě ničivou deflací je charakterizována Velká hospodářská krize 30. let 20. století. Federální rezervní systém (americká centrální banka) tehdy deflaci, pokud nevyvolala, minimálně ji podpořila restriktivní měnovou politikou, která byla motivována udržením kurzu dolaru v podmínkách zlatého standardu. Při Velké krizi zkrachovala v USA téměř třetina všech bank a míra nezaměstnanosti dosahovala až 25 %, krize se rozšířila i do Evropy a je pokládána za jednu z příčin nástupu nacistů v Německu.
Japonsko se potýká s deflací již více než dvě desetiletí od praknutí tamní nemovitostní a akciové bubliny, kdy Bank of Japan nezareagovala včas uvolněním měnové politiky, celá tato dvě desetiletí jsou charakteristická neochotou japonských bank poskytovat úvěry a hospodářskou stagnací. Proti stagnaci a deflaci nezapůsobila následná expanzivní měnová ani rozpočtová opatření.
Alois Rašín, který byl prvním československým ministrem financí (tenkrát byla centrální banka v podstatě součástí MF), aplikoval po první světové válce tzv. deflační politiku za účelem zhodnocení kurzu koruny. Tato politika však v podstatě uměle vyvolala v Československu hospodářskou krizi, načež byl v roce 1923 Rašín zastřelen atentátníkem.
U Bena Bernankeho (odcházející šéf Federálního rezervního systému), který se podstatnou část své akademické kariéry zabýval studiem příčin Velké hospodářské krize 30. let, se strach z deflace dostal na takovou úroveň, že chtěl po poslední finanční krizi rozhazovat peníze z vrtulníku. Od té doby se mu také říká "Vrtulníkový Ben".
To jsou tři vybrané případy deflace ve 20. století, které snad mohou čtenáři poskytnout aspoň částečnou představu o historických souvislostech, které jistě hrají roli i v dnešním rozhodování centrálních bank.
O tom, že jsou ekonomové proti deflaci do určité míry bezradní, může svědčit i fakt, že ve slavné Samuelsonově učebnici jménem Ekonomie je celá jedna podkapitola věnována inflaci a způsobu, jakým se dá regulovat, zatímco deflaci se víceméně nevěnuje vůbec.
Tímto článkem rozhodně nechci říci, že nám v současné době hrozilo nastartování deflační spirály, jen jsem chtěl připomenout pár minulých událostí, které, ač se to možná nezdá, mohou s rozhodnutím našich centrálních bankéřů souviset.
