Současný (stále ještě) předseda nejsilnější parlamentní strany funguje ve vysoké politice již od roku 1996, kdy ve svých 24 letech poprvé usedl do poslaneckých lavic, do nichž od té doby usedá nepřetřitě již 17 let. Do toho byl ještě od roku 2002 čtyři roky ministrem financí. Přes tuto poměrně dlouhou politickou kariéru je těžké vybavit si jakýkoli jeho výrazný čin, kterým by si mohl naklonit širší publikum. Přesto na jeho podporu v těchto dnech demonstrují stovky lidí a také velká část médií otevřeně stojí na jeho straně.
Čím si to Sobotka zasloužil? Přiznám se, že si tím úplně jistý nejsem. Jako předseda strany sice přivedl ČSSD k nominálnímu vítězství v předčasných volbách do PS, ale zisk necelých 21 % pro tuto tradičně hlavní levicovou stranu, která měla navíc výhodu sedmi let v opozici vůči nepopulárním vládám, nemůže za úspěch pokládat snad nikdo, kor když předseda sliboval podstatně lepší volební výsledek. A je to právě předseda (případně volební lídr), kdo obvykle nese hlavní odpovědnost za výsledek voleb, protože je hlavní tváří kampaně, což Bohuslav Sobotka nepochybně byl.
"Hrdinu" ze Sobotky udělalo až počínání spolustraníků, kteří v předsednictvu prohlasovali výzvu k jeho odstoupení, které se Sobotka rozhodl nevyhovět, navíc jej předsednictvo nezvolilo do vyjednávacího týmu. Nedělním zasedáním předsednictva započalo absurdní divadlo, kterým naše země žije až do dnešních dnů. Nejprve se několik dní v médiích řešil tak nepodstatný detail, jako byla sobotní schůzka části vedení s Milošem Zemanem, kterou účastníci nepochopitelně (přes všechny důkazy) popírali, aby ji následně přiznali a omluvili se za své lhaní. Potom se rozjely akce na podporu Sobotky na sociálních sítích i v ulicích a v médiích se začalo "šermovat" pojmy jako "puč", "zrádce" nebo "podrazák". "Pučem" je označováno demokraticky (většinově) prohlasovaná výzva k odstoupení a podobně prohlasované vyřazení z vyjednávacího týmu. "Podrazáci" jsou ti, kdo to hlasování navrhli, připadně pro něj hlasovali. Já nevím, ale pod těmito pojmy si představuju trochu něco jiného. Předsednictvo sice předsedu přímo odvolat nemůže, přesto by asi odhlasovaná výzva měla být pro předsedu určitým signálem.
Dělení na "haškovce" a "sobotkoce" v ČSSD funguje již několik let, dalo se očekávat, že se skupina kolem Haška pokusí využít případného neuspokojivého volebního výsledku. Je směšné si myslet, že v tom nějaká schůzka hrála zásadní roli. Krom toho, pokud tam se Zemanem nedomlouvali něco nezákonného, v podstatě nám do toho nic není. Pro stranu jako takovou je celkem jedno, zda ji povede Hašek nebo Sobotka, to je, jak se říká, z deště pod okap. Sociální demokracie (a nejen ona) postrádá charismatické a schopné osobnosti, ale to je na jinou debatu.
Tohle považuju za poměrně tradiční vnitrostranický souboj o moc. Co si o tom myslím je nepodstatné, ale děje se to i v jiných stranách. Co mi však vadí je způsob, jakým o této kauze informuje určitá část médií, zejména tituly spadající pod jedno nejmenované vydavatelství, jež vlastní nejmenovaný český "uhlobaron". Vliv tohoto vydavatelství je pak ještě zvýrazněn faktem, že jeho zaměstnanci mají snad neomezený přístup na obrazovky veřejnoprávní televize. Je absurdní, že je těmito médii o kauze informováno jako o souboji jednoznačného dobra s jednoznačným zlem.
Důvod tohoto jednoznačného rozdělení můžeme najít ve faktu, že Michal Hašek a jeho skupina patří k oblíbencům Miloše Zemana, který zase patří k oblíbeným terčům (často oprávněně) novinářské obce, zejména pak zmíněného vydavatelství. Na druhé straně ke spojencům Bohuslava Sobotky patří mimo jiné Jiří Dienstbier, což je naopak jeden z nějvětších oblíbenců médií. Tady můžeme najít patrně hlavní důvod toho, proč je velkou částí novinářů Bohuslav Sobotka vykreslován jako mučedník, někdy snad dokonce hrdina.
A kdyby si snad na konci týdne ještě někdo dovolil pochybovat o tom, kdo je padouch a kdo hrdina, je tady Show Jana Krause, kde nám to hlavní aktér může za vydatné pomoci moderátora znovu vysvětlit.
ČSSD jsem nevolil, nefandím ani jedné ze stran sporu, ale nesnáším, když se někdo snaží manipulovat veřejným míněním.
