12 let od největšího bankrotu v dějinách USA

Dnes je tomu právě 12 let ode dne, kdy byl oficiálně vyhlášen bankrot energetické společnosti Enron, který byl v té době považován za největší bankrot v amerických dějinách. Enron byl jednou z nejslavnějších a nejoceňovanějších společností konce 20. století, aby se následně stal synonymem pro finanční a účetní podvody. Když se dnes řekne kreativní účetnictví, většině lidí se vybaví symbol této společnosti. Případ Enron nám může trochu připomínat pohádku Císařovy nové šaty.

Historie Enronu začíná v roce 1985, kdy se spojily energetické společnosti Houston Gas a InterNorth, sídlem společnosti byl Houston v Texasu. S tím, jak se Enron rozrůstal, rozšiřovalo se také portfolio jeho podnikatelských aktivit, to zahrnovalo výrobu a obchod s elektřinou, obchodování s plynem, finanční služby, později i telekomunikace a další činnosti.

Vzestup a pád Enronu je spojen s třemi hlavními protagonisty, kterými byli prezident společnosti Kenneth Lay, provozní ředitel Jeffrey Skilling a finanční ředitel Andrew Fastow.

Kenneth Lay se narodil v roce 1942, před přichodem do společnosti pracoval jako ekonom v energetickém gigantu Exxon, ve státní správě jako regulátor a následně jako šéf firmy Florida Gas. V roce 1984 nastoupil na pozici ředitele Houston Gas, z něhož následně vznikl Enron. Lay byl znám jako blízký přítel rodiny Bushů, podporoval už prezidentskou kandidaturu George Bushe staršího, který jej pak jmenoval ambasadorem pro deregulaci energetického trhu.

Jeff Skilling (narozen 1953) získal titul MBA na Harvardu, poté působil na konzultantských pozicích ve společnosti McKinsey and Co., kde se následně stal nejmladším partnerem v historii firmy. Ještě jako zaměstnanec McKinsey se dostal do kontaktu s Enronem, ve kterém byl od roku 1990 zaměstnán, nejprve jako výkonný ředitel (CEO) Enron Finance Corp., od roku 1997 pak jako provozní ředitel (COO) celého Enronu (2. hned za Layem). Skilling byl vnímán jako hlavní vizionář společnosti, byl to člověk, který určoval, kterým směrem se firma bude dále vydávat.

Andrewa Fastowa (1961) přivedl do Enronu Skilling v roce 1998 na pozici finančního ředitele (CFO), předtím pracoval v několika bankách a zabýval se především tvorbou derivátů. Fastow byl zodpovědný za to, aby finanční výkazy společnosti před investory vypadaly tak dobře, jak jen to půjde.

Enron byl největším obchodníkem s energiemi v USA, největším zdrojem zisků bylo obchodní oddělení. K obchodování s plynem postupně přibylo také obchodování s elektřinou a její výroba a v době vrcholící dot-com bubliny také obchodování s internetovou přenosovou kapacitou a prodej videí na vyžádání.

Přestože byla většina těchto aktivit reálně ztrátová, v účetnictví byly vykazovány zisky a cena akcií významně rostla. Jen vstup na trh internetu způsobil růst ceny akcií o více než 30 % za dva dny. Jeff Skilling byl velmi marketingově zručným člověkem, který věděl, jak činnost firmy "prodat" analytikům z Wall Street.

Oblastí, v které Enron generoval skutečné zisky, bylo obchodování s elektřinou především v Kalifornii, která byla prvním státem USA, který částečně dereguloval trh s elektřinou, což způsobilo prostředí s velmi složitými pravidly (problémy s kompetencemi mezi vládou jednotlivých stát a federální vládou), kterých obchodníci Enronu dokázali využívat. Tradeři například odváděli elektřinu ven ze státu nebo se domlouvali s provozovateli elektráren na částečných výlukách a podobně. Výsledkem byly časté "blackouty" a energetické krize v Kalifornii a růst cen elektrické energie až na dvacetinásobek (!) původních hodnot.

Energetické krize byly jedním z důvodů odvolání guvernéra Graye Davise v referendu. Davise vystřídal v guvernérské pozici Arnold Schwarzenegger, který byl narozdíl od Davise příznivcem další deregulace. Zvolení prezidentem George Bushe mladšího, osobního přítele Kennetha Laye (Enron byl největším sponzorem prezidentské kampaně George W. Bushe při jeho prvním zvolení), rovněž hrálo do karet pokračování deregulace (o Layovi se chvíli mluvilo jako o kandidátovi na funkci ministra pro energetiku). Znovunastavení cenových limitů na elektřinu prohlasoval až Senát s demokratickou většinou, čímž byl utnut poslední zdroj skutečných zisků pro Enron.

Jak byl ale možný nesoulad mezi skutečným hospodařením a hospodařením, zachyceným v účetnictví?

Důležitým bodem ve vývoji společnosti byl okamžik, kdy SEC (americká komise pro cenné papíry) umožnila Enronu účtovat způsobem mark-to-market, což umožnilo firmě do výnosů běžného účetního období účtovat potenciální předpovídané zisky z budoucnosti. To způsobilo, že se v účetnictví vykazované hodnoty mohly diametrálně odlišovat od skutečného hospodaření firmy. Společnost sice provozovala jeden ztrátový projekt vedle druhého a kupila dluhy, účetně však tvořila obrovské zisky.

Andy Fastow založil za účelem skrytí dluhů Enronu několik stovek společností, do nichž ukryl dluhy v řádu desítek miliard dolarů. Společnost LJM, kterou založil, měla například za úkol nakupování aktiv (podílů a akcií společností) od Enronu za účelem "podepření" ceny jeho akcií. Do LJM pak investovaly desítky amerických investičních bank. Investiční banky hrály důležitou úlohu ve vytváření iluze o úspěšnosti Enronu. Když bylo potřeba krátkodobě vylepšit hospodářské výsledky, finanční instituce odkupovaly majetek Enronu, aby mu jej po oznámení čtvrtletních výsledků prodaly zpět (známý je případ nákupu tří nigerijských elektrárenských lodí banko Merrill Lynch). Slovutní analytici se předháněli ve vydávání nákupních doporučení, a když už se mezi nimi našel jeden, který se snažil upozornit, že "císař je nahý", byl vyhozen za zaměstnání, to potkalo analytika Merrill Lynch Johna Olsona.

Na veřejnosti se první informace, které by mohly rozkrýt skutečný stav společnosti, začaly objevovat až v roce 2001, kdy reportérka časopisu Fortune, který předtím vyhlásil Enron šestkrát po sobě nejobdivovanější firmou USA, napsala první článek, který zpochybnil hodnotu firmy, určenou burzou. V létě téhož roku, v době, kdy již cena akcií firmy strmě padala, rezignoval na svou funkci bez jakéhokoli předchozího upozornění Jeff Skilling. Na podzim započalo vyšetřování SEC a 2. prosince 2001 byl oficiálně vyhlášen bankrot Enronu. 

Všechny machinace byly konány za účelem zvyšování cen akcií, protože manažeři společnosti získávali většinu svého příjmu uplatňováním akciových opcí. Akcie zvýšily svou cenu z 20 dolarů v roce 1998 až na více než 90 dolarů v půlce roku 2000. Ken Lay vydělal na akciových opcích přes 300 milionů dolarů, Jeff Skilling přes 200 milionů, Lou Pai (bývalý šéf jedné z dceřinných společností) si přišel na opcích  rovněž na více než 200 milionů.

Naopak zaměstnanci Enronu přišli po pádu ceny akcií o většinu svých penzijních úspor, které investovaly na základě daňově zvýhodněného odvádění části platu na penzijní účet do akcií své společnosti. Krátce před krachem byla dokonce manažery zmrazena možnost výplaty na základě těchto penzijních účtů.

Tento případ je vnímán také jako velké selhání nejstarší auditorské spolenosti Arthur Andersen, která dlouhá léta prováděla audit Enronu, ale také se podílela na vedení účetnictví. V nejlepších letech si tak přišla na více než milion dolarů týdně. Po skandálu firma Arthur Andersen zkrachovala a zákonodárnými orgány USA (i řady dalších zemí) byly přijaty zákony, které si kladly za cíl přísnější pravidla pro poskytování auditorských služeb.

Jeff Skilling byl v roce 2006 odsouzen k 24 letům vězení, Andy Fastow dostal 6 let a Ken Lay se rozsudku nedožil a v roce 2006 zemřel.