Zoubková víla.

Dnes se stal zázrak zázraků, div a kouzel a byli jsme svědky toho, o čem se nám může jenom zdát. Sice jsme obklopeni temný přízrakem probíhajících halloweenských svátků, při níž se duše mrtvých vracejí zpátky na Zem a chtějí si to vypořádat s námi živými, leč na nás si nepřijdou. My se nedáme.  Obracíme se proti nim ne silou zla, ale silou dobra a to silou pozitivního myšlení.

I k nám do našeho věrného, leč skromného příbytku zaletěla silou dobra a bezbřehé dětské víry v spravedlivý svět. Zoubková víla. Nikdy jí nikdo neviděl, nikdy jí nikdo nespatřil, leč o svojí existenci nás přesvědčila dnešní ráno. A to, když místo vytrženého zoubku se ráno pod polštářem objevila stavebnice Lega. Můj syn Kryštůfek zajásal a je rád, že si na něj ta hodná Zoubková víla vzpomněla a spravedlivě ho odměnila.

Také měla zač. Nebyl to totiž obyčejný mlíčňáček, byl to zoubek již jednou zkažený a navíc již jednou ulomený. Nedalo se nic dělat. Musel pryč. Naše laskavá a hodná paní zubařka ani nedutla a synovi píchla injekci do pusy. Joj, to zabolelo. Málem i slzičky vytryskly. V ordinace s ním však byl jeho táta, rozvážný a spravedlivý muž, nebude se přece bát, všechnu bolest překoná! Samotná operace trvala krátce, a i když bolela, začal se těšit na svojí vílu, vílu, která si z vypadlých mléčných zoubků staví hrad.

Ale odkud k nám přiletěla tato víla, že by zase z Ameriky? Věřte, nevěřte, je tomu tak. Amerika si nedá pokoj, neustále nás zahlcuje svými pohádkovými postavami, a protože se na ně dívají naše děti, tak je přebírají za své. Kdepak, nějaké hloupé princezny a princové, a což teprve přihlouplý Smolíček Pacholíček, který neposlouchá svého tátu jelena. Nakonec si ho chtějí nezbedné Jeskyňky připravit k večeři. Dobře mu tak.

A věděli jste o tom, že dříve byly vypadlé mléčné zuby pohřbívány a to z toho důvodu, aby se jich nezmocnila zlá čarodějnice? Ta měla tu moc ty hodné děti uhranout. Když v roce 1989 vypukla v našem malém státečku sametová revoluce a hranice se otevřely celému světu, všem možným vlivům i nevlivům, musela přiletět na pomoc i ona. Zoubková víla. Víla, která se projevuje tím, že na rozdíl od jiných vil v noci netancuje. Nemá čas. Létá po celém světě a sbírá vypadlé mléčné zoubky. Co s nimi dělá, nikdo neví, možná si z nich staví hrad, možná z nich vyrábí perly a vkládá je do mořských mušlí, možná sesbírané zoubky putují k novým dětem. Kdo ví, nikdy jí nikdo neviděl, a přesto existuje. Dnešní ráno toho bylo důkazem. Víly existují a zkuste se hádat s dětmi!

I skanula mi slza nad mým vlastním nebohým dětstvím, dětstvím, kdy ještě víly k nám nelétaly ze Spojených států Amerických a i z jiných zemí. Neb dětství to bylo kruté – žádné víly, žádné dárečky. Při pravidelné preventivní prohlídce nás všechny nahnaly do jedné místnosti, kde nás pak mučily bolestivým vrtáním. Jednoho po druhém, žádné slitování. Tak to prostě bylo.

A což moje nebohá dcerka Kristýnka! I té se velkým obloukem vyhnula Zoubková víla a tak přišla o to potěšení nacházet pod polštářem dárečky. Dodnes to své matce nemůže zapomenout, že prozřela tak pozdě. Její srdce je však plné pochopení a tak místo závisti tiše vzdychne:

„ To je hezký, že ještě věří.“

A tak, nyní v této temné době, v době, kdy lidé přestávají věřit na zázraky, divy a kouzla, přesto k nám dnes přiletěla a dala nám dárek. Je to přeci víla. Ano, je to tak. Víly existují.