Kdopak mi to zvoní u dveří? Že by zase další podomní prodejce zaručující prodej toho, co vám totálně změní život a bez čeho už nemůžete žít?
Nebo je to snad sousedka, která v zápalu přípravy krmě pro svojí rodinku najednou zjistila, že nemá tu podstatnou věc, bez které to jídlo prostě nemá správnou chuť? Třeba cibuli?
Za dveřmi stál pán v podivném kabátci a chtěl po mě dva kýble vody. Páni, já zapomněla, dneska je čtvrtek a vyváží nám popelnice. S hrůzou v očích jsem se plížila do koupelny s tím, co to zase bude. To bude zase nářků a lamentování, to si zase vyslechnu. Takový rozlícený popelář za dveřmi, to bude ale tornádo!
„Hoří vám popelnice!“
Pán si ode mě vzal kýbl s vodou a šel to boží dopuštění zalít. Kupodivu nenadával, nevyčítal, jen se usmíval pod vousy a trpělivě zalíval doutnající popel. Když zhasil největší požár, tak si ještě vyžádal další kýbl vody s tím, že dneska lidi dávají do popelnic i hořlavé látky a to víte, to by bylo, kdyby se to najednou vznítilo.
Absolutně konsternovaná jeho milým přístupem, v hlavě mi vytanula jedna hláška, kterou moje děti často používají a tím ospravedlňují svoje chování.
„Za to nemůžu!“
„Já vím. To řekněte tátovi.“
Tak nás má prokouknuté. Asi je mu jasné, že doutnající popel v popelnici je dílem mého přítele, který v ten den měl asi výpadek paměti a zapomněl, co se dneska děje. K jeho cti ale slouží to, že za tu dlouhou dobu, co spolu žijeme, tak se mu to stalo poprvé a naopak si to vždy pečlivě hlídá. Jak se ale říká, nikdo není dokonalý a chlapi už vůbec ne.
Málem jsem se přetrhla, jak jsem běžela pro ten prázdný kýbl s vodou v samém úžasu z toho, že i když ten pán hasí něco, za co taky nemůže a ještě mu to přidělává práci, tak to bere s humorem.
„Ale to jste nemusela. To já bych vám ten kýbl přinesl.“
Tak tady jsem už málem upadla na zem. Nevídáno, neslýcháno, takový milý pan popelář a ještě slušně vychovaný. Třeba četl nějaký díl Slepičí polévky pro duše, a třeba taky ne. V každém případě setkání s ním bylo velmi příjemné a milé od té doby při setkání s přáteli přidávám doušku : „ Hele, a už jsem ti vyprávěla o tom, jak k nám přišel hodný popelář?“
Tak trošku už to je naše rodinná hra. Jmenuje se : „ Vidíš to, slušní lidé ještě existují.“
Zrovna tak jako při naší nedávné zpáteční cestě lanovkou ze samého dna Macochy. Tam byl také jeden takový. To zase ten můj popletený Standa ztratil v jeskyních zpáteční lístek a už nám hrozilo, že půjdeme pěšky do kopce. Ale kdepak, pán se jenom usmál a řekl : „ Já si vás pamatuji. Račte nastoupit.“
Tak s takovými lidmi je ta jízda životem hned zábavnější. A jak se nám jelo.
