Nejúspěšnější český film roku 2014 – tím se stala pohádka Tři bratři z dílny režiséra Jana Svěráka natočený na motivy dětských minioper Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře.
Naposledy jsem jí viděla na Štědrý den a tím se stala součástí našich letošních vánoc. A nejenom jich.
V pohádkách se většinou spí sto let, ale v našich místních kotlinách stačí i roků čtyřicet. Přesně tak dlouho trvalo, kdy odezněla doba temna a v místní sokolovně opět zazněl dětský smích při pohledu na filmové plátno. Právě pohádka Tři bratři byla ta pravá a ořechová, kdy se opět po tak dlouhé době sešli lidé dobré vůle a vnořili se do pohádkového dění.
A kdo to všechno spískal? Nový pan starosta a zároveň i zakuklený režisér. Kino mu bylo málo a tak převedl pohádkové postavy do reálu v podobě dramatického kroužku jménem Vraní hnízdo. Tento slavný ansábl oživil nejenom kulturní dění v naší obci, ale i život můj a především mého milovaného synáčka, který si tam již vybral několik důležitých rolí a to právě z pohádky Tři bratři.
V pohádce Červená Karkulka má svoje výsadné postavení právě vlk a musím se přiznat, že se těm dětem ani nevidím. Při jeho filmovém ztvárnění se smích proměnil v pláč a v úprku hledaly, kde nechal tesař díru.
Ale ne tak při pohledu na mého Kryštůfka, který se svým zvláštním chraplákem a v naprosto v jedinečném oblečku z chemlonu, který pro tuto příležitost stvořila režisérova žena, představoval právě vlka. Naprosto impozantní. Nejvíc se mi líbil pozitivní přístup babičky, který ušetřila vlka bídné smrti a radši si ho převychovala. Jak pravil myslivec, když ho zastřelí, tak se nepolepší, takže dostal ještě jednu šanci. Tento ojedinělý umělecký zážitek se odehrál na postýlce s velikým srdcem, které tam zase namalovala maminka Karkulky. Srdce mi při tom plakalo dojetím, protože právě v této postýlce jsem odchovala obě dvě svoje děti. A jaký měla konec.
Dokonce ani slavného myslivce nikdo nemohl podezřívat z pedofilie, protože byl stejně starý jako Karkulka. Poslední vystoupení Červené Karkulky se konalo minulý rok na místním posvícení a tam se stalo kouzlo a zmizela maska vlka (možná to nebylo žádné kouzlo, ale pouze moje děravá hlava).
Ale přišel další školní rok a s ním i další role. V pohádce Šípková Růženka hrál Kryštůfek druhého prince a teprve až na dalším posvícení panu režisérovi došlo, jaká je jeho skutečná role a odehrál i samotného krále. Konečně. Konečně jsme se dočkali. S královskou korunou se vždycky zpívá nejlíp.
Dokonce i s tím druhým princem se setkal Kryštůfek naživo. Náš pan režisér není jen tak obyčejný režisér, ale režisér kouzelný a tak zařídil dětem setkání s hlavními představiteli filmu Tři bratři. Pak, že se u nás na vsi nic neděje. A že pohádky nejsou součástí našeho života.
A zazvonil konec a starému roku je konec. A pohádka? Tak ta pokračuje.
„Lidičky, věřte pohádkám,
Věřte i na boží mlejny,
Ať láska navrátí se k nám
A život není beznadějný.“
