Lidské tělo je úchvatný výtvor nadaný neuvěřitelnou všestranností a tvárností. Kromě toho, že díky němu můžeme například sportovat nebo třeba vymýšlet programy, dá se využít také k tvůrčímu vyjadřování pocitů a myšlenek. Jedním takovým způsobem je i tanec, a když se do toho vloží muž, muž programátor, který za celý svůj život nikdy netančil, vznikne z toho přímo umělecký výtvor.
Nezáleží na tom, jakého jste věku, pohlaví, národnosti, náboženského vyznání či sexuální orientace. V tělocvičně ve vedlejší vsi v Lužci nad Vltavou jde totiž o jediné – o tanec. Nedostali jsme se tam jen tak náhodou, kdepak, i naše sestřička v dětské ambulanci pochopila, že život s tančícím mužem je daleko zábavnější a sama se mi pochlubila. Tak ona může mít tančícího muže, a já ne ?! I pan Kvasnička se divil, že se hlásíme opožděně, ale jemným hláskem jsem ho upozornila, že fakt neumíme tancovat, i když stáří již začíná klepat na dveře. Aby to stáří neklepalo tak usilovně, vzali jsme za kliku dveří, které v nás zůstaly uzavřeny a vstoupily do jiného světa, světa zábavy, humoru a laskavých lidí.
Copak já, jako malá jsem se hlásila do baletu a péče o nemocné děti mě natolik vycvičila, že cvičím každý den. To není jen tak, mít dítě s nemocným srdcem a s alergií k tomu, na to člověk musí mít sílu a odvahu, a také zdravé rodiče. Tělocvična v Lužci mě zná jako své staré boty, ale když jsem tam byla naposledy, tak jsem pochopila, že než stále trápit svoje tělo v rytmu zumby mezi ostatními ženami, je lepší přimknout se ke svému muži a nechat se vést v rytmu tance života.
Programátor je programátor, ten má život těžký, stále čučí do počítače, a když nečučí tam, tak si pustí knížku. Jeho mysl je stále zapojena na nejvyšší obrátky a tělo při tom chřadne. Chřadne i celá rodina a pes na zahradě kňučí, že si ho nikdo nevšímá. Najednou ho osvítil nápad, že když to takhle půjde dál, tak už tady dlouho nebude a budu tady tancovat sama. Tak to teda ne.
Včera jsme se učili tancovat čaču. Objevila jsem jeho netušené možnosti, a na to, že nikdy netančil, tak si stále hlídá rytmus a počítá kroky. Rytmus je rytmus, to je jako program, to když se poplete, tak je zle, ale na parketě nejsme v práci, tam se to teprve učíme. Laskavým trpělivým hlasem jsem mu vysvětlovala, že náš Kryštůfek ty country tance v Dixi taky nezatancoval hned, ale až po roce. Už tam chodí čtvrtý rok a stále tancuje to samé, takže když to bude opakovat dokolečka dokola, nic se nám nestane.
V tu chvíli se začal Standa smát. Ono to ani jinak nešlo, protože tam se směje většina lidi, jsou to lidi ze vsi vedlejší, je tam i paní učitelka ze školky. Kdepak ta, ta má muže tančícího už roky, ty tu polku a valčík vytáčí ostošest, ale nám to nevadí. Na poslední hodině jsme tančili waltz, to se Standa rozčilil, že mu to nejde a odešel z parketu. To byla legrace. No, tak nám nepůjde waltz, budeme tancovat čaču, hlavně, že mám s kým tancovat.
A víte, jak mi závidí Eva z krámu? To je naše prodavačka. Naše paní ředitelka ve škole nám při poslední třídní schůzce říkala, že nemáme projednávat problémy ze školy v krámě, že máme jít přímo do sborovny. To se mi nezdá, Eva má přehled o všem, co se šustne ve vsi, a kdyby nebyly ve vsi krámy, tak si ani nepopovídám. To je takový hezký zvyk u nás ve Vraňanech, že si lidi povídají, chodí tancovat a mají se rádi.
A víte, co mi ta Eva řekla? ¨
„ Ty se máš, že máš toho Standu, že máš jít s kým tancovat.“
