Slovo nádhera jsem na svojí oblíbené Wikipedii nenašla. Asi se to tak často nepoužívá. Dokonce se mi objevilo, že mám vytvořit stránku s tímto názvem a tím se stanu první v historii wiki. Ale tady nejde o stránku. Jde daleko o víc
Jde o knihu.
Tak to je nádhera. Dokonce Strašná nádhera. Kniha vyšla v roce 2012 a je zatím poslední v řadě tvorby naší známé spisovatelky Haliny Pawlowské. A o čem vlastně je? Je o lásce. O tom, že touha po lásce nesouvisí s věkem. O tom, že láska je ze všeho nejdůležitější. A o tom, že když se v mužských očích náhodou objeví jiskra, je neodpustitelným hříchem ji zdusit!
Tak moje neutuchající nadšení pramení zejména z toho, že její knihy mě provází drahnou řadu let a začalo to vlastně už v roce 1993 a tím, že napsala Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Tak to jsem si také jednu dobu psala do svého deníčku a myslela to smrtelně vážně. I když její knihy čtu především pro pobavení, a proto, že má svůj svérázný inteligentní humor a píše s nadhledem a vtipně. Vlastně ani neznám jinou českou spisovatelku, která by mě tak dokázala pobavit.
Moje kamarádka je také vtipná. Jednou jsme spolu seděli v baru a bavili se o knížkách. Přišli na přetřes naši čeští autoři a kamarádka se vyjádřila, že Halinu nesnáší. Ba co víc, dokonce je jí z duše protivná.
„Vážně? A kolik jsi přečetla jejích knížek?“
„Ani jednu. Prostě je tlustá, tak jí nesnáším.“
Kamarádka je nejenom vtipná, je dokonce i hubená. Dá se říct, že skoro i vyzáblá, ale taková byla vždycky. To je stejné, jako by jí někdo řekl, že jí nesnáší kvůli tomu, že je vychrtlá. Tak její chyba, neví, o co přichází.
Na tuhle epizodku jsem si vzpomněla, když jsem se tak bavila u Strašné nádhery.
„A proč vám tohle všechno píšu? Protože jsem včera potkala na večírku dvě dámy, které po červeném víně ztratily kontrolu nad svým slušným vychováním a zcela vážně mi řekly: „ To nevadí, že vypadáte, jak vypadáte, hlavně že ty kila umíte nosit, že jste fajn, jako třeba byla Růžičková, a že se umíte smát, to vám pak každej odpustí všechno!“
Jasně, ty dámy to myslely dobře. Jenže – byly blbé!“
Přesně tohle jsem řekla i svojí kamarádce. Ani se moc nebránila, sklopila uši a přemýšlela o tom, kde nechala svůj smysl pro humor. Je to stejné, jako by slepý člověk kritizoval duhu a přitom nepoznal její barvy. Halina je prostě fajn, je to fakt nádhera, když někdo píše o lásce.
Díky ní pak mohu každé ráno mrknout očkem a říct : „ Díky za každé nové ráno.“
Halina má vtipu dost,
píše knížky pro radost.
píše také o mužích,
co je láska a co hřích.
