Druh narušené komunikační schopnosti, označovaný jako selektivní mutismus, je charakterizován ztrátou řečových projevů podle situace.
Znamená to, že dítě v určitých situacích, v určitém prostředí nebo s vybranými osobami hovořit nemůže, avšak v situacích jiných je jeho mluvní projev naprosto dostačující a běžný.
S touto diagnózou jsem se setkala kdysi dávno, v minulém století, dokonce i v minulém tisíciletí, kdy jsem byla ještě mladá a svobodná a pracovala jako dětská sestra na oddělení dětské psychiatrie. Osudy těchto dětí se v mém srdci zaklínily možná hlouběji, než se zdá a tak jsem jeden takový příběh i popsala ve svojí první knize TABU.
A přitom někdy stačí tak málo. Pohlazení po vláskách a přečtení pohádky před spaním je možná tím nejlepším lékem na osamělá dětská srdce. Jsou věci, které se nedají koupit za žádné peníze a zrovna této skutečné vzpomínky si cením víc než miliónu.
„Jen vstoupila na oddělení, už se k ní hnal jeden malý chlapeček s blonďatými vlásky a s modrými očima. Vybočoval z řady svým nesmělým a tichým jednáním, jakoby sem vůbec nepatřil. Byl hodný, dokonce tak hodný, že jeho nesmělost mu zabraňovala projevovat svoje názory a vyjadřovat svoje city. Jeho diagnóza zněla selektivní mutismus a jeho máma ho sem dala v zoufalé snaze ho rozpovídat. Zdálo se, jako by byl zakletý do svého vnitřního světa a z toho okolního měl obavy.
Eva si ho oblíbila. Svojí povahou také spíše inklinovala k tichému jednání a tenhle chlapeček jí bral u srdce. Vždycky, když stáli spolu na chodbě, tak mu cvrnkla rukou do jeho ouška a řekla mu: „ I ty kujóne!“. Martínek se tomu smál a oplácel jí stejnou měrou, ten jí zase hrozil: „ I ty kujónko!“
Když se den chýlil ke svému konci, tak se mu četla pohádky. Martínek poslouchal a byl rád, že zde není ve svém neštěstí sám, protože ostatních dětí se spíše děsil. Děsili ho svým hlukem a svým hlučným chováním. Jediné, co potřeboval, byl klid a láskyplné zacházení.
Na oddělení nepobyl zase tak dlouho. Trošku se rozpovídal a to zásluhou léků a psychoterapie. Moc mu to pomohlo. Už zase mohl vyrazit to toho hlučného a neurvalého okolního světa. Kdo ví, jak se dále vypořádával s běžným životem a kolik lidí mu při tom ublížilo. Tady byl ale v bezpečí, měl zde svůj řád a večer pohádku na dobrou noc.
Jeho odchod se blížil ke konci. V ten den měla Eva zrovna službu a jeho máma si nechala zavolat právě jí. V rukou měla bonboniéru a kytici růží. „ To je pro vás.“ řekla maminka a předávala jí dary. Eva se tomu divila, normálně se o tyto rituální dary dělila se všemi ostatními sestřičkami. „ Ale jenom pro vás, protože Vás měl Martínek rád. Říkal mi, že jste mu četla pohádky.“
Eva byla v rozpacích a nevěděla, co má na to říct. Tak na to radši neřekla nic a mile poděkovala. Už teď věděla, že se jí bude stýskat po tom malém hodném chlapečkovi, který jí visel na rtech, když mu četla pohádku a kterému se v očích zračil strach z okolního světa. Měla pro něho pochopení a byla ráda, že aspoň malou měrou přispěla k jeho uzdravení. Martínek byl Martínek a najednou byla ráda, že její práce má smysl a že jí nedělá jenom pro peníze. To je to důležité, dělat práci, která v sobě skrývá hlubší smysl, zvláště když malému dítěti vyloudí na tváři úsměv a dá mu naději na život příští.“
