Nenarážej do mě – obejmi mě!

Jack Canfield  je americký motivační řečník a autor.  Nejlépe je známý jako spolutvůrce série knih Slepičí polévka pro duši, která má v současné době téměř 200 titulů a 112 milionů výtisků ve více než 40 jazycích.

 Podle USA Today, Kuřecí polévka pro duši a několik z řady titulů od Canfield a jeho spoluautora Mark Victor Hansen, byla jeden čas mezi 150 top nejprodávanějšími knihami.

 Jedna z jeho povídek knihy Slepičí polévka pro duši nese název Objímací soudce. Ten v určitém okamžiku své kariéry zjistil, že největší silou vůbec je láska, a proto se stal „objímačem“. Na auto si nalepil nápis „Nenarážej do mě – obejmi mě!“

Nejenom to. Dokonce vymyslel objímací soupravu. Na ní je napsáno „Srdce za objetí“. Uvnitř má třicet krajkových srdíček se špendlíkem na připevnění na rubu. Tu vezme, vydá se do ulic a nabízí lidem červené srdíčko výměnou za objetí.

Povídka popisuje, jak ho televizní komentátor požádal, aby to zkusil na řidiči autobusu.,,Řidiči autobusů jsou ti nejotrlejší, nejprotivnější, nejzlostnější lidé z celého Saň Franciska. Zkusme, jestli se vám podaří jednoho z nich obejmout.“ Soudce výzvu přijal a chudák řidič autobusu se rozplakal samým dojetím.

No, jo, to je ale Saň Francisko. U nás doma jsou nejotrlejší, nejprotivnější a nejzlostnější řidiči kamiónů. Nedávno se mi podařilo vjet do kolony aut, takže cesta normálně trvající deset minut se protáhla na minut čtyřicet pět. Navíc bylo hrozné vedro, tak jako letos celé léto, takže jsem lehce znervózněla při pohledu do zpětného zrcátka, ve kterém se na mě tlačil veliký kamión. Ale měla jsem štěstí, řidič měl pochopení pro blondýnu s malým děckem a nenarážel do mě .

Ale ne tak moje kamarádka. Ta v té samé koloně v ten samý den strávila hodinu a půl a řidič kamiónu přilepený na ní zřejmě ztratil nervy. To se projevilo tak, že před kruhovým objezdem, který v tomto případě značil konec kolony, do ní začal narážet. Fakticky a reálně.

Když do ní narazil poprvé, tak si kamarádka myslela, že to bylo omylem. Nemohla uvěřit vlastním smyslům. Nebylo. To poznala, když se nárazy začaly opakovat. To už nebyla nešťastná náhoda, to byl zcela zřejmý a nekalý úmysl lehce podrážděného řidiče kamiónu vytlačit jí ze silnice.

Otřesy se opakovaly čím dál tím častěji a na zadním sedadle se rozkřičelo malé dítě. Tak v tomto případě by se asi rozkřičel každý. Kamarádce se z posledních sil podařilo dojet na samý kraj silnice a nechat ho předjet, i když si moc nepomohl, protože ta kolona byla stejná pro každého.

Když mi pak vyprávěla tuto příhodu, tak jsem si vzpomněla právě na Slepičí polívku pro duši. Tu výše zmiňovaný řidič kamiónu  zřejmě nikdy nečetl a vzhledem k jeho agresivním výbojům asi nikdy číst nebude. Ale kamarádka si jí třeba ráda přečte.

Už jenom ta představa.

Hrozná kolona aut. Hrozné vedro. Ve chvíli, kdy si velké auto myslí, že si může dovolit všechno a vybíjí si svůj vztek na autech menších, v tu chvíli tu přijde. Veliký okamžik. Kamarádka vystupuje z auta a s úsměvem mu podává červené srdíčko s výměnou za objetí. Řidiče kamiónu to rozpláče. Z ostatních aut vyskakují lidé a všichni tleskají, jak ta láska zvítězila nad lží a nenávistí.

Jsme ale v jiných krajích a tak pro začátek bude stačit nápis na autě „ Nelep se na mě, nejsem tvoje stará.“

P.S. Ach ty děti. Moje milová dceruška po přečtení článku tiše vzdychla a řekla : ,,Škoda, že se to nestalo ve skutečnosti. Víš, jak by to bylo hezký? "