Copak se to schovává vzadu ve skříňi? Ovšem, zkuste si někdy otevřít skříň vašeho dospívajícího dítěte a budete údivem asi zkoprnělý, co všechno se na vás vyvalí. Tady už nepomůžou plané výčitky ani zvyšování si vlastního krevního tlaku, zde je na místě použít výchovný recept z knihy Respektovat a být respektován a to použití jasného a krátkého požadavku. „ Týno, bordel, uklidit!“
A tak světlo světa opět spatřil malý ušmudlaný méďa. Na první pohled docela obyčejný medvídek, v současné době téměř v dezolátním stavu. Ale jenom na první pohled. Tenhle méďa se nikam vyhazovat nebude a do popelnice už vůbec ne. Kdepak. Ten se zase ukryje do bezpečí jako němý žalobníček holčičího trápení. Jeho místo v posteli dávno zabrali ostatní plyšáci a jak jde čas, tak se tam občas objeví jeden až moc živý mončičák, ale to už je zase jiná historie.
Historie našeho medvídka je téměř posvátná a dokonce i jeho příchod byl datován narozením Ježíška. Kristýnce v té době bylo půl roku, ale i tak spokojeně užužlávala látkového méďu, který byl tak dokonalý, že i chrápal. Takový chrápající medvídek to už je páni věc a rázem si získal neobvyklou přítulnost malého dítěte. A pak se to stalo.
Holčička povyrostla, už dávno přestala ožužlávat všechny medvídky v dosahu, najednou jí bylo šest let a ruka, která ji kdysi podala medvídka pod rozsvíceným vánočním stromečkem najednou zmizela. Zmizel i tatínek, kterého sežehly plameny pekelné a najednou proti mně zarputile stála se slzami v očích a zlobila se : „ Proč jsi ho nechala jet bez helmy, proč se zabil na motorce?!
Čas již smazal ty nejhorší rány, ale malý látkový medvídek se stal symbolem tatínkovi lásky. Byl promáčený dětskými slzami a malá Kristýnka si usmyslela, že jí bude všude provázet. Provázel ji všude. Tisíckrát jsem ho prala a tisíckrát zašívala. Zakrátko si vysloužil od ostatních dětí přízvisko „ bezdomovec“. Látka se stala čím dál tím víc ošoupanější, strojek už dávno nefungoval, ale jako utěšovatel v dětské bolesti byl nenahraditelný.
Kristýnka byla neodbytná. Medvídek měl v jejím životě nezastupitelné místo a jednou si ho dokonce vzala na kontrolu k paní doktorce. S pocitem pýchy ho vytáhla z kabelky a s neochvějnou hrdostí ho prezentovala jako to nejdůležitější, co má. „ No, fuj, Kristýnko, ty máš ale ošklivého medvídka.“ Paní doktorka neměla ani zdání, čeho a koho se tak dotkla, malé dítě zahanbeně schovalo malého plyšáka a už ho nikdy nikam nenesla.
Ale z postýlky nezmizel a ani z jejího srdce nikam neodplul stesk po tátovi. Znám to. Jsme na stejné lodi. Na lodi, která pluje po moři života a v jejím podpalubí se krčí malá holčička a spásu hledá ve svém medvídkovi.
Ale toho mého medvěda jsem nikam nevláčela. Ten byl tak veliký, že bych ho ve svých třech letech asi někam těžko nesla. Ale místo v mé posteli si uhájil až do dospělosti. Byl to klasický hnědý medvěd vycpaný pilinami a místo očí měl našité knoflíky. Držel se statečně až do té doby, dokud jsem ho neumačkala a nevysypaly se z něj všechny piliny.
„Vzlyky dítěte zaznívající do ticha proklínají hlouběji
než silný muž ve svém hněvu.“
