Zvěřinec

Zvěřinec

Nějak se stalo, že jsme měli doma ve stejném čase tři zvířátka. Bydleli jsme v té době v Pretorii, ve velkém domě s velkou zahradou. Dům stál ve svahu pod silnicí a garáže proto byly na střeše. Mezi domem a silnicí byla opěrná zeď. Garáže a příjezdová cesta mezeru mezi domem a silnicí přemosťovaly, tím vznikl tunel. Dům byl patrový a tunel byl proto dost vysoký a dobře se v něm rozléhal zvuk.

V tunelu a na zahradě žil Boris, krásný rhodéský ridgeback. Když svým hlubokým hlasem v tunelu zaštěkal, nahánělo to hrůzu. Lidé sestupující k domu po schodech dolů raději zůstávali stát u branky. Měli z něho strach. Nemuseli. Boris, potomek lovců lvů byl posera a štěkal, protože strach měl on. Jednou jsme odjeli na dovolenou a náš dům a zvěřinec hlídal kamarád. Boris, jelikož to byl závislák, nás začal brzy postrádat, tak přeskočil branku a vydal se nás hledat. Kamarádovi to trvalo dva dny, než ho našel a přivedl domů. Samozřejmě, že nám nic neřekl. Druhý den po návratu z dovolené jsme nevěřícně koukali. Před vjezdy do garáže byly obrovské hromady a den na to zase. Nechápali jsme to, dokud kamarád nepřiznal barvu. Boris se nám snažil zabránit v odjezdu. Měl strach, že bychom se mu mohli znovu ztratit.

V domě žil Howard, přezdívaný Hawí. Byl to roztomilý maltézáček a věděl o tom. Rád toho zneužíval. V prvním patře domu byla dlouhá dlážděná chodba a na ní pár koberečků. Hawí po ní hrozně rád lítal, občas jel na koberečku a vždy musel hrozně zabírat, aby ustál otočku na konci chodby. Nožičky mu na kluzké dlažbě naprázdno prokluzovaly, když se snažil otočit a nenarazit do zdi. Ta dlažba se ale ukázala být i užitečná. Hawí byl věčně nadržený jednokulčák a stále se snažil zdrhat za fenkami. Jednou mu známá přivedla fenku na připuštění. Hawí ji celý den obšťastňoval. Večer, když mu fenku odvezli, ležel rozplácnutý na studených dlaždicích a tu jednu kulku si chladil.

Tomu všemu vládla kočka Zuzana, ležela na zídce a přehlížela svoje poddané (včetně nás). Zuzanu jsme si náhodou přivezli domů z útulku. Bylo nám jí líto, měla oholený celý bok. Ptali jsme se proč a bylo nám řečeno, že je po operaci. Prý ji srazilo auto a toulavou kočku nikdo nechce. To nám nepřipadlo fér, tak jsme si jí vzali.

Jednou se stalo, že jsme všichni seděli na terase. Hawí byl čerstvě vykoupaný, srst měl vyfénovanou a voněl šampónem. Boris přišel, očichal ho a usoudil, že takhle pes vonět nemá. Zvedl nohu a sněhobílého Hawího přebarvil na žluto. To se ovšem dotklo Zuzany, která Hawího milovala a bránila. Postavila se na zadní nohy, povytáhla drápky a Borise profackovala. Boris na to čuměl jako vrána. Potom si uvědomil, že on je vlastně velký pes. Než ale stačil něco udělat, seděla Zuzana na stromě a smála se mu. Boris seděl pod stromem a naštvaně blafal. Tak takhle jsme si s tím naším zvěřincem žili.