Vzdor

Poezie by měla být o kráse a lásce, měla by být snivá, něžná, magická. Copak, ale je svět takový, poezie se musí občas vzbouřit.

Vzdor

Je to jen zasunutý pocit, něco, co narušuje moji pohodu.

Nic mi nechybí.

Něco mi kazí náladu.

Co to je, ohrožuje to moje okolí.

xxx

Vzdálený tam-tam

vtíravě zní v hlavě a ničí slunný den.

Nechci o tom nic vědět, ale dobře to znám,

nadvláda hyen.

xxx

Můj život je teď poklidný, pohodlný a snadný.

Uvnitř to ale vře.

Nemám důvod, vůbec žádný.

Jdi na procházku je krásně.

xxx

Užívám své Utopie.

Chodím s hlavou zakloněnou, nenasytně hltám sytě modré nebe.

Život tak, jak je.

Jak dlouho ještě.

xxx

Chci si užívat krásu, volnost bezstarostnost…

Tak divně to zní.

Proč? Snad si to štěstí zasloužím, tak proč mám zlost.

Kdo mi to moje štěstí przní?

xxx

Mít ho pro sebe…

Co to je…

Co se mi do toho plete…

Vzdor!