Valentýn Hrbatý, poslední Přemyslovec.

Ve škole nás učili, že posledním Přemyslovcem byl Václav III. Omyl, posledním Přemyslovcem byl ratibořský kníže Valentýn Hrbatý.

Ano 4. srpna roku 1306 byl v Olomouci zavražděn král český, polský a uherský Václav III. a tím vymřela po meči panovnická linie Přemyslovců. Byla tu ovšem druhá legitimní linie Přemyslovců, kterou založil Mikuláš I. Opavský. Legitimní?

Přemysl Otakar II. Měl se svou milenkou Anežkou z Kuenringu asi 3 až 4 nemanželské děti. Přemysl si uvědomoval, že jeho podstatně starší manželka Markéta Babenberská mu dědice neporodí, a proto požádal roku 1260 papeže Alexandra IV. o legitimizaci svých dětí. Papež mu vyhověl a listinou z 6. října 1260 děti legitimizoval, přiznal jim šlechtické tituly, hodnosti a právo dědit otcovy soukromé statky. Upřesňující listina z 21. října 1260 jim ovšem odepírá právo na českou královskou korunu. Hlavní důvod pro Přemyslovu žádost nebyl splněn, ale papež dal Přemyslovi do rukou důvod pro rozvod s Markétou a zplození dědice s jinou ženou. To je ovšem jiný příběh.

Přemyslovci ratibořskými knížaty.

Prvním ratibořským knížetem z rodu Přemyslovců se stává Mikuláš II. Opavský. Když roku 1336 zemřel Lešek Ratibořský z rodu Piastovců, uplatnil Mikuláš svůj nárok na základě manželského práva. Mikulášovou první manželkou byla Leškova sestra Anna Ratibořská. Mikuláš II. byl posledním opravdu významným Přemyslovcem, byl dvořanem a diplomatem Jana Lucemburského a poté i Karla IV. Byl královským komořím. V roce 1337 mu Jan Lucemburský udělil ratibořské knížectví jako dědičné léno, spojením obou knížectví pod svojí vládou dosáhl Mikuláš II. největšího územního rozmachu vedlejší přemyslovské větve. Bohužel po jeho smrti v roce 1365, díky polskému a slezskému způsobu dědění mezi všechny syny, se Opavsko-Ratibořské knížectví rozpadlo na menší celky a vliv jejich vládců se oslabil.

Jeho následník Jan I. Ratibořský přišel díky dluhům o další území. Po jeho smrti se ujal vlády Jan II. Opavský, který se také podepisoval Jan II. Ratibořský nebo, Jan II. Železný. Vládl mezi lety 1380/82 až 1424. Byl poněkud úspěšnějším vládcem musel sice zastavit Krnovsko, ale později ho vykoupil. Svoji politickou kariéru spojil s Lucemburky. Roku 1397 byl jmenován nejvyšším Hofmistrem království českého, poté také byl hejtmanem v několika slezských okrscích. Janovi vadil vliv několika drobných šlechticů na Václava IV., které vinil z královy nečinnosti. 11. června 1397 se konala na Karlštejně královská rada. Předsedající Jan II. přesvědčil krále, že jeho přítomnost není nutná a král odcestoval na Křivoklát. Za jeho nepřítomnosti Jan II. a další významní páni Jan z Michalovic, Bohuslav ze Švamberka a Boreš z Rýzmburka zavraždili královy milce. Poté se vydali za králem a oznámili mu, že zlikvidovali nebezpečné spiknutí proti němu. Král to asi po měsíci uznal. Po smrti Jana II. v roce 1424 vládla jako regentka jeho manželka Helena Litevská. V roce 1437 se ujal vlády Mikuláš V. Krnovský. Mikuláš V. se politicky orientoval na polský dvůr a v roce 1447 s ním uzavřel pakt o spolupráci. Další uzemní ztráta byl Bruntál. Zemřel roku 1452. Roku 1456 byl uznán plnoletým Jan IV. Krnovský zdědil nadále se drobící panství. Roku 1469 vojensky podpořil ve sporu s Matyášem Korvínem Jiřího z Poděbrad. Roku 1474 se neubránil vpádu Korvína do Slezska a byl zajat. Neví se, jak dlouho byl Jan IV. v uherském zajetí, ale jako výkupné musel dát polovinu Krnovska. Nikdy se neoženil, zemřel tedy bezdětný roku 1483. Mezi Ratibořskými knížaty je uváděn i Václav V. z Rybnika a Pštíny zvaný Pitomý. Jeho panství bylo bezvýznamné. Barbora Krnovská se po smrti Matyáše Korvína neúspěšně domáhala navrácení Krnovska, které bylo prohlášeno odúmrtí. Václav IV. Ratibořský 1405 až 1456. Pro naše vyprávění nemá valný význam. Jan V. Ratibořský, syn Václava IV. Ratibořského, byl ratibořským knížetem v letech 1456 až 1493. Jako jeho příbuzní podporoval v roce 1469 Jiřího z Poděbrad proti Korvínovi, po roce 1474 se ale poddal uherskému králi, tím si uchoval a posléze rozšířil svoje panství. Mikuláš VII. Ratibořský až na to, že byl bratrem Valentina Hrbatého, není pro naše vyprávění důležitý. Jan VI. Ratibořský, stejně jako jeho bratr Mikuláš VII. není důležitý.

Valentýn Hrbatý 1485 až 1521.

Valentýn byl nejmladším synem Jana V. Ratibořského a Magdaleny Opolské. V době smrti svého otce 1493 byl on a jeho bratři nezletilí. Několik let za ně jako regentka vládla jejich matka. Když oba starší bratři v roce 1506 zemřeli, stal se jediným vládcem Ratibořského knížectví. Doba jeho vlády byla asi velmi poklidná, protože je o ní v análech jen velmi málo zmínek. Zmiňují hlavně jeho moudrost a cnost, i jiné prameny zmiňují Valentinovu statečnost, moudrost a čistotu mravů. Zdá se, že se kronikáři snažili kompenzovat jeho fyzickou nedostatečnost. Asi nebyl špatný hospodář, protože se mu podařilo získat Bohumínské panství, a tak částečně obnovit slávu rodu. Valentýn zůstával svobodný, a proto roku 1511 uzavřel smlouvu o převzetí majetku s také bezdětným opolským knížetem Janem II. Dobrým. Valentýn zemřel 13. listopadu 1521 ve svém sídelním hradu v Ratiboři. Je pohřben v kostele sv. Ducha při bývalém klášteře dominikánek v dnes polské Ratiboři. Nad jeho rakví byl rituálně zlomen meč na znamení vymření rodu po meči. Ratibořské anály jeho smrt a pohřeb vůbec nezaznamenaly.

O to více se o něm psalo, když v roce 1997 Krystyna Kozlovska nalezla jeho hrob i se zlomeným mečem. Stalo se tak při průzkumu nekropole ratibořských knížat. Zlomený meč je vystaven ve sbírkách Muzea v Ratiboři (Muzeum w Raciborzu) v Polsku.