Podzimní sluníčko

Marek Trizuljak v diskuzi ke svým „Nálezům a drobnostem v podzimním ladění“ napsal něco, co mě poňouklo k napsání následujících veršů.

Podzimní sluníčko

Sluníčko vykouklo z kalného rána

pošimralo mě na nose

nehřálo, byla zima

nemělo sílu, zdálo se

xxx

Zářivé barvy za oknem

posledních pár růží

lákalo mě to podívat se ven

snad ten příslib nebude lží

xxx

Bylo již výš a trochu hřálo

zvalo na procházku

po tváři lehce hladilo

jak balonek na provázku

xxx

Letěl jsem nad krajinou

oči plné barev

jak divoké husy, když táhnou

lesa tichý zpěv

xxx

Nesmím příliš vysoko

přišla by závrať

nesmím příliš daleko

být u domova, až budu padat

xxx

Do listí měkkého

ztlumí můj pád

do listí rudého

budu v něm spát

xxx

Se sluncem v očích

budu pak snít

o divokých koních

a krásně se mít

xxx

Sluníčko zapadá

přichází chlad

do dálky odbíhá

vše, co mám rád

xxx

Doma pak večer

až budu v posteli

chladné jak klášter

tou krásou se přikryji