Podivno

Další z poslednin. Po výletech do dávné minulosti a příjemných vzpomínkách na mě padla realita, jak mokrej hadr. Takhle to dopadlo.

Podivno

Zhaslo slunce a rozplakal se déšť,

ne zuřivá bouře, jen smutné těžké mraky

zešedly květy, ustaly vůně, neslyšíš zpívat ptáky

jen plíživé nic co snaží se tě smést

Pustota myšlení, bezbolestná prázdnota

ten déšť nešumí, ta voda zavaluje, tíží,

prázdnota tě zaplavuje, nic dál se plíží

přichází panika, mizí ta mrtvolná jistota

Hlava se bouří, snad chce ten klid

přítomna je i jiná síla, primitivní, prvotní

silnější než vůle, popichuje, pobuřuje, pohání

nechce bahno, tmu a zimu, chce ještě trošku snít

Je slyšet, jak na okno dopadají kapky

ne rachot, řinkot, zas jen jednotlivě

ten zvuk tiší, hladí, duši uklidňuje

snad i slunce se vrátí zítra zpátky