Oni dva (Sonet 32.)

Jako úlitbu za Hvězdu, poezii z ulice jsem napsal sonet ze světa čistého poetična. Je to, jako když si frťana Fernetu osladíte cukrovou vatou.

Oni dva (Sonet 32.)

Někdo s někým šel a za ruce se spolu drželi

Šli odněkud někam, růže voněly všude kolem

Nic nevnímali, do očí se jeden druhému dívali

Ve zbožném lásky mlčení prošli celým světem

xxx

Když pršelo, tak se úkryt se střechou objevil

Neptali se proč, bylo zjevné, co láska dokáže

Odpluly mraky, svět se opět sluncem rozzářil

Cesta oschla a nebylo na ní bláto ani kaluže

xxx

Vrátili se, odkud vyšli a byli mnohem moudřejší

Chtěli mít výhled tak vylezli na kopec nejvyšší

Posadili se a dívali se, naštěstí bylo nebe jasné

xxx

Někdo řekl to prošlo kolem štěstí a s ním láska

Nikdo jim nezáviděl, byli jako princ a Zlatovláska

Svět se smál, i já byl šťastný a bylo to tak krásné