Na zídce (sonet sebevraha - 18)

Někdy je toho na člověk moc, nemůže dál a řeší to drasticky. Touží po klidu, potřebuje klid, a tak volí ten věčný.

Na zídce (sonet sebevraha - 18)

Bylo pozdní odpoledne spíš podvečer, takové to divné světlo a nálada

Neznali se a ani nepostřehl, kdy si k němu přisedl na nízkou zídku hřbitova

Ani tak nevyprávěl spíš naznačoval svůj životní příběh a nebyla to selanka

Dvě dcery, náročné, nemocní rodiče, nevhodné názory a nevěrná manželka

xxx

Takové ty běžné nářky, které se sčítají a začínají tvořit nesnesitelný náklad

Ty chvíle, kdy svítí slunce, voní květiny, hraje příjemná hudba a je teplo,

za které bys duši rád dal, ty bys teď na prstech jedné ruky mohl spočítat

Hlas vemlouvavý v obličeji takový šedivý, to asi dělalo to večerní světlo

xxx

Nechtělo se mi dál poslouchat to vyprávění, neměl jsem náladu na zpověď

„Pojď, půjdeme do hospody na jedno, je naproti hřbitovu, jsme tam hned.“

Navrhl jsem neznámému a přes zídku směrem do hřbitova přehodil nohy

xxx

Neodpověděl hned, ale začal se mi nějak ztrácet v tom houstnoucím šeru

Slyšel jsem jenom jeho tichý hlas nepůjdu, mohl bych tam potkat svoji dceru

Navíc nesmím na hřbitov, jak jistě víš za hřbitovní zeď pohřbívají sebevrahy