Moral dialogue originál a překlad

Někde jsem napsal, že mezi léty 1968 až 2022 jsem nepsal. Není to tak úplně pravda, nepsal jsem poezii. Tohle jsem psal, když jsem nepsal.

Moral Dialogue

by Vasco Kunft

Dialogue can be described as the oldest philosophical tool. Its flexibility and the unpredictability of its outcome make it an ideal tool for moral negotiation. Sometimes mere willingness to engage in dialogue can bring tacit agreement to accept ‚usance‘, our customary understandings and accommodations.

Usance which arose from previous dialogues. Usance which is very important, because we have to make time for deliberation before we arrive at a judgement, but we do not always have the time before we take action.

Although the question is dialogue between an ‚I‘ and ‚thou‘, the many pitfalls of such a dialogue apply to all types of dialogue.

Ideally, one should enter into a moral dialogue without any preconceptions and be prepared that at the end, one may be proven totally wrong. Not many people I know are willing to start on that premise. We have our own values (which we deem to be objective), beliefs, rules, expectations etc. which we want to present and defend. Yet if we take this stance, we are entering the dialogue weighed down with a priori baggage of what the other party can justifiably claim to be prejudices. We should enter the dialogue without any expectations, only with the hope that it will be successful.

Should we then abandon our beliefs? Of course not, but we must be prepared to revise or adjust them if and only if the counter-argument is reasonable, believable and acceptable to us. We have to always bear in mind that dialogue is not a fight between two dogmas, but a way to reach agreement and, failing that, at least an acceptable compromise.

This sounds relatively easy, two reasonable beings reaching, through exchange of views, a common solution. Dream on. How many times do we have to reach a decision on an action where the other is not available for consultation, never mind dialogue?

We then have to enter into a dialogue where we represent both sides and to make things a bit more difficult, we must avoid the temptation of partiality. We must not only try to see through others’ eyes, but we have to defend his point of view (as we see it) with the same vigour as we defend ours.

The imaginary dialogue becomes even more difficult when the consequent action affects others. The prism through which we have to look becomes multifaceted and our position nay impossible. To complicate things even more, imagine that we are aiming at something new, untried, but something we strongly believe in, something we deem worthwhile, something we believe will be in the end beneficiary to all affected. How ruthlessly will we defend our view, how ruthlessly will we pursue our aim? Only as long as we are willing to accept full responsibility and full blame for it, should we be proven wrong. (Not a rule, but my personal feeling.)

Not all moral negotiations are so precarious. More often than not, we are not even aware that we have entered moral dialogue, and the outcome is usually a satisfactory compromise. On the other hand, how often do we see skilled negotiators outmanoeuvre less sophisticated opponents? Such a negotiation, then, cannot be called moral negotiation but mere horse-trading.

We can see that, despite the fact that there are not many rules governing true moral dialogue, they have to be strictly observed in order to avoid it sliding into something entirely different, and that moral dialogue is a very strenuous and demanding exercise. We are not talking about mere willingness, but an honest effort to see through others’ eyes, balancing self-assertion and self-sacrifice, being ruthless when necessary, being open-minded, but defending our views without being dogmatic, trying to reach convergence, but being prepared to accept compromise. All that without the aid of some universal truth serving as a criterion.

Is there a way out of this seeming circularity? Is there a practical use for moral dialogue?

We cannot hope (at present) that moral dialogue will bring the ideal criterion, but any dialogue which reaches mutually acceptable judgement, provides a comparative criterion on which to build and improve. Any successful dialogue is an added incentive to persuade those so far unwilling or unprepared to engage in it.

We see in everyday life some form of moral dialogue taking place without being recognised as such. Therefore, moral dialogue is not exclusive to philosophy, or everybody is a philosopher. Philosophy can provide and illuminate the metaphysics leading to the desirability of moral dialogue, but it should not end there. The time, skill and moral qualities required for a true moral negotiation are not always readily available in any given situation. Role models provided by natural authorities, the cultivation of useful traditions, the setting of standards, disseminating truth and creating theoretical scenarios to follow. All this based on previous moral dialogues can be an invaluable tool for smoothing the rocky path.

© Vasco Kunft 2004

PHILOSOPHY PATHWAYS ISSN 2043-0728

Issue number 88 18th July 2004

Překlad.

Morální dialog.

Dialog lze popsat jako ten nejstarší filosofický nástroj. Jeho různorodost a nepředvídatelnost výsledku, z něj dělá ideální nástroj k vedení morální diskuze. Často pouhá ochota účastnit se dialogu může vyústit v nepsanou dohodu, uznávat jak tradiční chápání, tak právo se lišit jako užitečný „zvyk“.

„Zvyk“ vzešlý z dřívějších dialogů. Velmi důležitý „zvyk“. Nemáme totiž vždy čas na diskuzi, rozvahu, rozmýšlení, než dospějeme k rozhodnutí a následnému počinu.

Přestože otázkou je dialog mezi mnou a tebou, mnohé nástrahy takového dialogu jsou společné pro všechny typy dialogů.

Ideálně by neměl člověk mít při vstupu do morálního dialogu žádné předsudky, předem utvořené názory a měl by být připraven na to, že na jeho konci může zjistit, že oponent má pravdu. Neznám mnoho lidí, kteří by byli ochotni, na základě tohoto předpokladu, do morálního dialogu vstoupit. Máme totiž svoje hodnoty (o kterých si myslíme, že jsou objektivní), věříme v určité věci, máme svoje pravidla, naděje atd., které chceme předložit a hájit. Ovšem s tímto přístupem vstupujeme do dialogu předem zatíženi něčím, co může druhá strana oprávněně označit za předsudky. Do dialogu bychom měli vstupovat bez jakýchkoliv očekávání, pouze s nadějí, že bude úspěšný.

Máme se tedy zřeknout toho, v co věříme? Samozřejmě, že ne, ale musíme být připraveni to zrevidovat nebo upravit, když a pouze když argumenty protistrany jsou rozumné, uvěřitelné a pro nás přijatelné. Vždy si musíme uvědomovat, že dialog není zápas dvou dogmat, ale cesta, jak dosáhnout shody a není-li jí dosaženo, alespoň najít přijatelný kompromis.

To vypadá celkem jednoduše, dvě rozumné bytosti dosáhnou za pomoci výměny názorů, společné řešení. Pouhý sen. Kolikrát musíme učinit rozhodnutí ohledně určitých kroků, kde ten druhý není dostupný ani na konzultaci, natož na dialog.

Musíme tedy začít dialog, ve kterém reprezentujeme obě strany, a aby to nebylo tak jednoduché, musíme odolat pokušení, a být nestranní. Musíme se pokusit nejen vidět věci očima toho druhého, ale i hájit jeho názor (tak jak ho vidíme) se stejným zápalem, jako ten svůj.

Imaginární dialog bude ještě těžší, když se následná akce bude týkat i dalších osob. Prizma skrze, které se díváme, se stává mnohostranným a naše pozice téměř nemožnou. Abychom celou situaci zkomplikovali ještě více, tak si představte, že vaším cílem je něco nového, neodzkoušeného, ale něco, čemu silně věříte, něco, co stojí za námahu, něco, o čem jste přesvědčen, že nakonec bude prospěšné všem dotčeným. Jak tvrdě budeme obhajovat svůj názor, jak tvrdě budeme sledovat svůj cíl. Jenom do té míry, do jaké jsme ochotni přijmout plnou odpovědnost a nést následky, v případě, že se budeme mýlit. (To není pravidlo, ale můj osobní pocit.)

Ne všechna morální vyjednávání jsou takto ošidná. Velmi často ani nepoznáme, že jsme účastníky morálního dialogu a výsledkem je většinou uspokojivý kompromis. Na druhé straně velmi často vidíme, jak zkušený vyjednavač převálcuje méně sofistikovaného protivníka. To již není morální vyjednávání, ale koňský handl.

Přestože morální dialog má jen velmi málo pravidel, je nutné je velmi důsledně dodržovat, jinak může sklouznout do něčeho úplně jiného. Je tedy zřejmé, že morální dialog je velmi vysilující a náročná disciplína. Nemluvíme pouze o ochotě, ale o poctivé snaze se dívat očima toho druhého, vyrovnanosti sebeprosazování a sebeobětování, tvrdosti, když je to nutné, nebo přístupnosti, obhajování našeho názoru, aniž bychom byli dogmatičtí, pokoušet se o sblížení názorů a připravenosti přijmout kompromis. To všechno bez pomoci jakési univerzální pravdy sloužící jako měřítko.

Je tedy nějaká cesta z tohoto zdánlivého bludného kruhu? Je morální dialog prakticky použitelný?

Nemůžeme doufat (v současnosti), že morální dialog přinese ideální paradigma, ale jakýkoliv dialog, který přinese vzájemně přijatelné rozhodnutí poskytuje srovnávací měřítko, na kterém se dá stavět a vylepšovat. Každý úspěšný dialog je další pobídkou přesvědčit k účasti na diskuzi ty, kteří jsou neochotni, nebo nepřipraveni se diskuze účastnit.

Každodenně vidíme, aniž bychom si to uvědomovali, nějakou formu morálního dialogu. Morální dialog tedy není exkluzivně filozofickou disciplínou, nebo jsme všichni filozofy. Filozofie může, poskytnou a objasnit metafyziku vedoucí k žádoucnosti morálního dialogu, ale tam by to nemělo končit. V dané situaci často nemáme k dispozici čas, dovednost a morální kvality potřebné pro opravdové morální vyjednávání. Vzorem mohou být osobnosti s přirozenou morální autoritou. Užitečné nástroje jako kultivace užitečných tradic, nastavování standardů, rozšiřování skutečných a vytváření teoretických modelových situací, to vše založeno na dřívějších morálních dialozích, usnadní tu trnitou cestu.