Máme rádi fotbal.

Legendární a kontroverzní gól rukou vstřelil ve čtvrtfinále MS 1986 proti Anglii alkoholik a drogově závislý podvodník, uctívaná fotbalová legenda Diego Armando Maradona.

Máme rádi fotbal.

Za chvíli bude mistrovství světa v této asi nejoblíbenější hře. Tak si řekněme, co to vlastně máme rádi a koho obdivujeme. Skoro ve všech fotbalových asociacích čas od času propukají korupční skandály. Sázkové gangy a Asie ovlivňují výsledky i v nižších evropských soutěžích, včetně těch našich. Sporadicky probíhají soudy s klubovými manažery a hráči. To není nejlepší vizitka. Již i v žákovských soutěžích se prodávají zápasy, třeba za sadu dresů. Pojďme trochu výše. Známý ještě jako aktivní hráč se podílel na prodeji zápasu. Jeho klub byl pohodlně ve středu tabulky, a tak ochotně prodal utkání klubu ohroženému sestupem. Cena byl nový trávník. A co my. Milujeme hráče a nenávidíme rozhodčí. Zajímavé je, že rozhodčí vždy poškozuje náš klub. Občas to bývá i pravda. A co naši drahouškové hráči? Držení za dres hráče, který je rychlejší a utíká nám, se vlastně ani za faul nepovažuje. Když některý z nich zakopne míč, okamžitě naznačuje rozhodčímu, že tam byla teč protihráče a vhazovat by měl jeho tým. Podobné to je i s rohy. Člověk si řekne, co trocha komedie. To, že se hráč sesune jako podťatý, když se ho soupeř dotkne malíčkem, by také mohlo spadat do ranku komedie. Okamžité držení se za obličej, následované svíjením se na zemi, doprovázené pokřikováním spoluhráčů žádajících žlutou či červenou kartu, by se dalo kvalifikovat jako pokus o podvod. Televizní opakování totiž ukáže, že šlo o šmrncnutí loktem o rameno. Na druhou stranu přejetí špunty po holeni bez snahy hrát míč, nakopnutí kotníku, či zašlápnutí nohy a následné naznačování, že surově napadený hráč simuluje, by se dalo kvalifikovat jako vada na charakteru. Na co se to tedy tak oddaně díváme? Na bandu komediantů, promíchanou podvodníky a surovci, vedenou zkorumpovanými funkcionáři, předstírající sport.