Je, není, kdo ví?

Co vlastně chceme, zničit se? Asi ano, nemáme jeden pro druhého pochopení. Nemluvíme na sebe, ale osočujeme se, nehledáme porozumění, ale hledáme konflikt.

Je, není, kdo ví.

Něco černé jako rýsovací tuš

jako bahno, které tě nasává.

Strach, bolest, děs a hnus

pomalá plíživá otrava.

xxx

Kroutí ti ruce láme kolena

ten nejhorší ze všech pocitů.

Okusuje tě jak mršinu hyena

beznaděj, ten nejstrašnější z běsů.

xxx

Dusí tě, již ztrácíš vědomí

odplouváš, nejsi nikdo.

Jen malý záblesk tě zachrání,

paprsek naděje proráží temno

xxx

Popři sám sebe a věř v naději

věř slunci, které jasně svítí,

věř růžím, které vonějí,

stačí i věřit v polní kvítí.

xxx

Věř větru, který čistí,

věř vodě v potoce,

věř stromům a jejich listí,

věř moři v zátoce

xxx

Když ztratíš naději,

ztratíš sebe.

Nevadí, že se ti lidé vysmějí,

věř v déšť i modré nebe

xxx

Možná že jsi tak trochu blázen.

Svět je možná vyprodaný krám.

Za svou naivitu budeš souzen,

možná, že ale nejsi sám.