Hynek z Poděbrad.

Syn krále Jiřího z Poděbrad. Dobrý diplomat, špatný hospodář, spisovatel, překladatel, prostopášník a první známý Čech, který měl syfilis a pravděpodobně na ní zemřel. *

Jiřík měl čtyři syny, i když hodně pramenů tvrdí, že tři. Nejstaršího Bočka měl s Kunhutou ze Šternberka, Boček je tradiční jméno pánů z Kunštátu. Narodil se 15. 7. 1442, zemřel 28. 9.1496. Není o něm moc známo. Jeho otec mu nezařídil povýšení do stavu říšských knížat jako ostatním synům, i jeho majetkové zaopatření byl podstatně menší. Nikdy nebyl ženat a neměl děti. Je pravděpodobné, že měl fyzické i mentální postižení. Další dva synové, které měl s Kunhutou ze Šternberka Viktorín a Jindřich starší, jsou zajímavější, ale ne pro tento blog.

Nás zajímá nejmladší syn Hynek, jinak také známý jako Jindřich II.; Jindřich mladší německy Heinrich der Jüngere von Münsterberg (18. května 1452), kterého měl se svou druhou ženou Johanou z Rožmitálu. Jako oběma jeho starším bratrům se mu dostalo kvalitního humanistického vzdělání. Jeho učitelem byl Martin Rokycana, o kterém nic nevíme, nicméně jeho jméno naznačuje možnou příbuznost s pražským arcibiskupem Janem. Již v sedmi letech byl zasnouben s dcerou Viléma Saského Kateřinou. Stalo se tak u příležitosti smlouvy o pevné hranici mezi Českým královstvím a Saským kurfiřstvím. Jako desetiletý byl povýšen spolu s bratrem Jindřichem císařem Fridrichem III. do stavu říšského knížete. Spolu s nejstarším bratrem Viktorínem, který byl povýšen již dříve, drželi minsterberské knížetství a kladské hrabství. Stojí za pozornost, že Boček byl opět opominut. V roce 1465 jim je otec udělil jako dědičná léna České koruny. V roce 1471 (v únoru) se Hynek konečně oženil s Kateřinou Saskou.

Po smrti otce (22. března 1471) si bratři rozdělili majetek, který do té doby drželi společně. V roce 1473 Hynek konvertoval ke katolicismu vstoupil do politiky. Stal se zemským ředitelem (byli čtyři) a zastupoval zájmy krále Vladislava Jagelonského. To nevydrželo dlouho. V roce 1475 získal od bratra Viktorína Kolín a okamžitě ho prodal Matyáši Korvínovi. Vstoupil do jeho služeb a stal se důležitým členem jeho dvora. Cestoval s ním do Itálie, kde se prohloubil jeho zájem o humanismus a renesanční myšlení. Byl členem společnosti Academia Corvina, mohl studovat humanistické spisy z nově vznikající korvínské knihovny. V roce 1478 opět vstoupil do služeb krále Vladislava, v roce 1483 při nepokojích v Praze dělal prostředníka mezi Pražany a králem. Pomohl dojednat i náboženský smír v Čechách v roce 1485.

Jeho soukromý život nebyl tak úspěšný jako jeho politická kariera. Díky četným milenkám, opulentním hostinám, turnajům a obecně nezřízenému životu byl neustále v dluzích. Se svojí manželkou Kateřinou měl dceru Annu, se svojí hlavní milenkou Kateřinou Vojkovou ze Štítar a ze Strážnice měl několik dětí. Za svého hlavního dědice však ustanovil svého bratra Jindřicha z Minsterberku.

Hynek byl plodným autorem a překladatelem. Přeložil 11 novel Boccacciova Dekameronu a sám jednu na stejné téma dopsal. Z prózy můžeme jmenovat: O štěstí; Cnost, Rytíř a Moudrost; O jedné pěkné paní, jménem Salomeny a o jejím velmi netrefném manželu. Z poezie: O ženitbě; Boj štěstí s neštěstím; Veršové o milovníku; Májový sen; Stesk za ženitbou. Většina jeho děl vykazuje renezanční pohled na svět a je mírně erotická. Zajímavé je, že přes to, že latina byla jazykem humanistů psal Hynek v češtině.

Tvrdí se, že díky své promiskuitě se od jedné ze svých četných milenek nakazil syfilidou a zemřel na ní 1. července 1492 v pouhých čtyřiceti letech.

*O původu syfilidy v Evropě jsou dvě teorie. Jedna tvrdí, že syfilis do Evropy přinesli námořníci Kryštofa Kolumba. V tom případě by Hynek na syfilis nemohl zemřít, protože Kolumbus se do Evropy vrátil až 4. března 1493. Této teorii nasvědčuje rychlé šíření nemoci konce devadesátých let patnáctého století. Druhá tvrdí, že syfilis byla v Evropě již před Kolumbem, ale nebyla rozpoznána, k rozpoznání přispěla právě epidemie a konce devadesátých let patnáctého století. Obě teorie mají své zastánce i odpůrce. Ani jednu však nelze stoprocentně doložit nebo vyvrátit.