Důstojnost sama.

V první polovině padesátých let jsem chodil v neděli se džbánem tátovi pro pivo. Bydleli jsme v Karlíně. 

V ulici Petra Slezáka jsem pravidelně potkával staršího pána. Pán byl vysoký, štíhlý, vzpřímený, měl pěstěný knír a bradku, nosil dlouhý černý kabát, černé boty, kalhoty, klobouk, rukavice a v pravé ruce lesklou, černou špacírku. Vznešenost a důstojnost sama, uctivě jsem ho zdravil a on mně vždy slušně pokynul hlavou. V polovině šedesátých let jsem tou ulicí stále občas chodil, už ne pro pivo, ale na pivo. Toho důstojného pána jsem občas potkal. Stále jsem ho zdravil a on stále mírně ukláněl hlavu. V duchu jsem si říkal, že to musel být důstojník u dragounů, nebo bankovní ředitel.

 Bylo to období, kdy jsem považoval za nutné prolézt všechny pražské noční podniky. Zarazil jsem tedy do pajzlu, kterému se říkalo “Románka“ a u vchodu jsem zkoprněl. Jako portýr tam stál můj důstojný starý pán. Jaké zklamání, jaká deziluze.

 Jak jsem byl hloupý. Klidně to mohl být bývalý důstojník, nebo ředitel, který si musel přivydělávat k mizerné penzi, kterou mu přisoudil bolševik. Mohl to být i karierní portýr. Mohl být ledacos, ale stále to byl elegantní, důstojný starý pán.