Sametová revoluce o 20let později

17. listopad 2009 – zcela obyčejné datum. Venku je zima a deštivo, na většinu z nás padá únava a často i deprese, ráno vstáváme do práce za tmy, a kdo chodí do školy, čekají ho čtvrtletní písemné práce. Proč se tedy o tomto datu zmiňuji? Tento den bude nejspíše za několik let přiřazován jen k jedné z mnoha historických událostí našich dějin. Nyní tu však máme generaci, která při vyslovení data 17. listopadu vykouzlí úsměv na tváři a z jejich úst zazní rok 1989 – Den boje za svobodu a demokracii.

Dnes se píše rok 2009. Uplynulo 20 let od Sametové revoluce, která je klíčovým bojem pro naši svobodnou vlast. Co se vlastně stalo? V listopadu 1939 byl při protinacistické demonstraci během německé okupace zastřelen student Jan Opletal. O 30 let později se na protest potlačování svobod po ruské okupaci upálil Jan Palach. Měla to být snaha o vyburcování lidu, aby se nebáli a začali bojovat o svou svobodu a demokracii? Nejspíše to byl prvotní účel, avšak skončil nezdarem. Nakonec by z nás měl Jan Palach přeci jen radost. 17. listopadu roku 1989 proběhla v Praze pokojná demonstrace studentů. Jejich cesta měla vést od Albertova až na Václavské náměstí, ale na Národní třídě je zastavila veřejná bezpečnost a studenti byli rozehnáni. Tato demonstrace, nazývána Sametovou revolucí, vedla k dalším, a to zapříčinilo pád komunistické strany. Konec velkých cílů vysoce postavených lidí ve státě a konec teroru pro nás, od této chvíle, svobodné občany.
Na celou tuto událost má každý jiný názor, a proto se musím ptát: „Máme co slavit?“ Myslím si, že většina by odpověděla ano. Docílili jsme přece svržení komunistické strany, což znamená, že se nám otevřel svět, můžeme svobodně vyjadřovat své názory a máme další výhody, ovšem nic není tak růžové jak se zdá.
Lidé se na sebe už tolik nesmějí, závidí si i nos mezi očima a dělají se velké rozdíly mezi chudými a bohatými. Skupina, která rozhodně v tomto státním zřízení svobodu nenašla, jsou extremisté. Co je to vlastně svoboda, a je vůbec možné svobody dosáhnout? Do určité míry ano. Řekla bych, že žijeme s částečnou svobodou, ale jak by to tu taky vypadalo, kdyby bylo dosaženo svobody úplné? Budeme snad umět někdy létat?
Tento svátek je především svátkem českým, avšak byl uznán i jako mezinárodní den studentstva. 17. listopadu na nás myslí s nadsázkou celá země. Barack Obama například pronesl: „ Váš duch, vaše odvaha inspirovaly celý svět.“ Tento názor mi přijde trochu přehnaný, vždyť když se zeptáte amerického občana na Českou republiku, můžete sledovat pohled s otázkou: „ A to je kde?“ Ale děkujeme, pane prezidente, i za osvobození a vaši rádiovou stanici Hlas Ameriky.
Souhlasím s názorem pana prezidenta Václava Klause: „ Tato chvíle je vždy sporem, ale místo, abychom se radovali, tak mnozí jsou nespokojeni. Doporučoval bych, aby se lidé více radovali. To, co se tu odehrává, je přirozený jev demokracie. Je tady možné vykřikovat na prezidenta, premiéra a na kohokoli a nezasahuje tady nikdo, to je přece neskutečné vítězství.“ Přijde mi to jako zkouška, hledání toho dokonalého života. Zjistili jsme, že komunismus není zrovna to nejlepší, zvolili jsme cestu demokracie. Avšak stále se rodí nové ideologie. Svět se vyvíjí a my s ním. Budeme někdy všichni a se vším spokojeni? Zakončila bych to citátem z památné desky na Albertově: „ Kdy když ne teď? Kdo, když ne my?“