Reportáž: Kauza UJAK aneb "Vždycky se o něčem musí psát..."

Univerzita Jana Amose Komenského v Praze je v poslední době velmi diskutovaným subjektem. Svědčí o tom nejen novinové články, ale také mediální kauzy probírané v televizních či rozhlasových médií. Tato univerzita byla založena v roce 2001 a je jednou z největších institucí v oblasti vzdělávání dospělých. V roce 2006 se stala největší soukromou vysokou školou svého druhu vůbec. Tato historicky první česká soukromá univerzita má kolem deseti tisíc studentů. Většina z nich si za jeden semestr platí 25 tisíc korun českých.

Na této škole však není něco v pořádku. Údajní „rychlostudenti“, nízká kvalita školy a především kauzy týkající se opsaných seminárních či diplomových prací, nedají novinářům spát. Vedení školy se proti těmto nařčením ohradilo slovy:

„UJAK prošla stejně jako všechny ostatní české vysoké školy podrobnou kontrolou záznamů o svých studentech. Žádní „rychlostudenti“ na UJAK nebyli identifikováni. Všichni studující na UJAK mají stejná práva a stejné povinnosti. To, že na UJAK studují i veřejně známé osobnosti, vítáme, ale neposkytujeme jim žádné úlevy.“

A dále se rektor univerzity pan Doc. PhDr. Luboš Chaloupka, CSc. bránil:

„Tvrzení článku, že „výuka na UJAK podle expertů nestojí za nic“ je nejen nepodložené a nepravdivé, ale uráží učitele i studující univerzity, která již po jedno desetiletí tvoří významnou součást celého soukromého vysokoškolského sektoru.“

Na článek hlavního editora pana Špačka v Mladé Frontě Dnes se univerzita vyjádřila takto:

„Editor se kriticky pozastavuje nad tím, že studenti UJAK nenosí větrovky, tašky přes rameno a batůžky s prádlem, zato však mají přepečlivý make-up, luxusní šaty, vysokánské podpadky. Špačkův Zápisník dále tepe studenty UJAK za to, že nevylézají z metra, ale přijíždějí o sobotách ve velikých autech, i ve zkouškovém období vypadají velice uvolněně a pokuřují u vchodu. Rádi bychom poděkovali editoru Špačkovi, že si všímá čistoty, upravenosti a stylu našich studujících. My tyto vlastnosti na rozdíl od editora u ni;ch vítáme a nevidíme na nich pranic odsouzeníhodného. Můžeme editora ubezpečit, že v rámci práce před kamerou v našem univerzitním audiovizuálním studiu se mohou naši studující i pudrovat.“

Vystoupím z auta svého přítele, který každý den dojíždí z Mladé Boleslavi. Hromadnou dopravou to jde dost těžko a je to i velice časově náročné, proto je nejlepším řešením auto. Parkujeme, jak se mezi studenty říká, „na hlíně“ či „na tankodromu“, takže nemůžeme mluvit o žádném luxusu. Když člověk v těchto místech nezaparkuje, čeká ho buď všudypřítomná pražská modrá zóna, tudíž brzký odtah, nebo placené parkoviště, kde se za hodinové stání platí 40 korun českých, takže dosti drahá záležitost. A ano, ještě jedna možnost tu je, parkování pro zaměstnance univerzity. Věčně prázdné, ale auta studentů tam nemají co dělat.                                                                                                                                            Dojdeme před budovu. Je rozdělena na 4 části A, B, C, D. Stojíme před budovou A, asi nejvíce frekventovanou ze všech. Studenti se tam již shromažďují s cigaretami v ústech. Je zkouškové období. V hloučkách zaznívají otázky typu: „Umíš to? Učil ses? Máš tahák?“ Jakmile přijde jejich čas, skupinky se rozpouští a každý odkráčí svým směrem.
My jdeme také na zkoušku. Vstupujeme do dveří. Recepce vypadá dobře. Křesla se stolečky a dva automaty na lahvové pití či na kávu. Potřebujeme vědět, do jaké třídy se přesunula zkouška. Ovšem na recepci nic nevědí. Po dotazu k té samé slečně jiného studenta na telefonní číslo profesora a její naprosto ignorující odpovědí „nevím“, usoudíme, že slečna jako obvykle asi nemá svůj den. V sekretariátu jsme dopadli stejně, ale to je tu celkem normální. Málo kdy se student dopídí ze strany sekretářky školy či slečny na recepci chvályhodné odpovědi. Musíme si pomoci sami.                      
První zkoušku neabsolvuji. Sedím na chodbě a opakuji si, co bych měla umět. Tady bych jen dodala, že sedím na zemi. Na chodbě této školy bohužel neexistuje lavička, takže všichni na jedné hromadě. Přítel je po hodině a půl pozván ke složení zkoušky. Učebny jsou na této univerzitě velmi dobře vybavené. Pohodlné židle, lavice, počítač, projektor, který občas nefunguje a to studenty obvykle velice pobaví z důvodu, jak na takové škole nemůže něco nefungovat. Když po 20 minutách přítel vyjde z učebny, má úsměv na tváři. Tak jednu zkoušku má za sebou a s dobrým koncem.
Přesouvám se do místnosti zvané testcentrum. To jest počítačová učebna, kde se skládají zkoušky v podobě testu v počítačovém programu. Při příchodu se člověk musí prokázat svou kartou studenta a odložit si veškeré věci. Mimo jiné všude jsou kamery, které hlídají při opisování. Testcentrum jsem zvládla, přítelovi však už štěstí nepřálo. Zkusí to příště. Nejdříve po třech dnech.
Semestr probíhá s větším klidem. Hodiny u prezenční formy studie jsou rozdělené na cvičení a přednášky. Přednášející účast na cvičeních zapisují, na přednáškách je to individuální. Většinou není nouze o studenty na přednáškách. Chodí tam už jen proto, že si to zaplatili. Samozřejmě některé přednášky jsou zalidněné více a některé méně, to však jde už jen o přednášejícího a jak výklad umí podat a udělat zajímavým.
Někteří profesoři využívají možností školy a snaží se výklad ukázat v praxi. Škola má k dispozici audiovizuální a rozhlasové studio, kde si žáci vyzkouší od moderování, po režii, stříhání, zpravodajství, rozhovory, vedení besed a konferencí a mnoho dalšího. Jiní přednášející studenty přímo vyšlou na exkurzy či jim dají úkol v terénu. O učení praxí tu rozhodně není nouze.
O Univerzitě Jana Amose Komenského se na první pohled nedá říci, že by snad zde něco nebylo v pořádku. Avšak média mluví jinak. Na začátku února minulého roku se řešil případ seminární práce, kterou údajně sepsal své sekretářce, studující na této škole, pan ministr školství Josef Dobeš. V říjnu měla škola problém s akreditační komisí, ovšem návrh komise o pozastavení přijímání studentů a omezení udělování titulů v určitých oborech pan ministr nepřijal. Média začala spekulovat nad otázkou proč. Dále se objevili v novinových plátcích uštěpačné články na téma studentského života na UJAKu a v neposlední řadě jste se v listopadu mohli dočíst, že starosta Jižního Města Dalibor Mlejnský, který je absolventem této školy, opsal diplomovou práci. O dobré pověsti se zde již nedá mluvit a poškozeni jsou tím hlavně studenti. Ti však na to mají svůj názor: 
„Podle mě je za tím vším závist, která možná souvisí s hledáním nové senzace. Jednoduše řečeno, okurková sezona je dlouhá a vždycky se o něčem musí psát.“
Univerzita Jana Amose Komenského je školou soukromou a společnost v této zemi, má zafixovaný předsudek, že na tento druh školy chodí jen Ti hloupí, kteří se jinam nedostali a mají peníze na to, si ji zaplatit. Samozřejmě na každém šprochu pravdy trochu. Avšak mám okolo sebe lidi, kteří studují na státní vysoké škole a korupce, protekce a plagiátorství zde také najdete a v úplně stejném množství. Jen se o tom nemluví a někdo se tím obětním beránkem stát musí.