"Moderní česká státnost"

Loupení, závist, lhostejnost, nerozum – jen málo z toho, co Čechy především charakterizuje. Nechtěla bych jim křivdit, vždyť i já jsem jedním z nich, ale stále něco negativně kritizovat patří už také k vlastnostem Českého národa. Jsme středem Evropy, o kterém nikdo nic moc neví, občas nás proslaví nějaký sportovec nebo nemalý skandál jako Lisabonská smlouva, předsednictví v Evropské unii či jiné nejen politické nešvary. Ale tak jak se říká, špatná reklama, taky reklama. Naše země černé a šachové orlice a bílého lva taková je a reprezentujeme ji pouze a jedině my, občané České republiky.

Na každém rohu jsou nápisy s upozorněním, abychom si hlídali své věci, že ta či ona věc není trezor. Jsme jednou ze zemí, kde opravdu musíte mít oči na stopkách, hlídat si své věci, mít vše zabezpečené a hlavně nic nenechat náhodě. Když jsem byla v cizině, na pláži u moře lidem nedělalo problém si své peněženky, kamery, fotoaparáty nechat na dece a jít se koupat. Ovšem také to, tak nefunguje ve všech zemí. Na diskotéce jakmile si necháte mobil nebo peněženku v kapse, můžete se s ní při vstupu na parket rozloučit. To samé v metru, v autobusu nebo v jiných hromadných dopravních prostředcích. Mezi spoustou lidí většinou necítíte, jestli se o vás zrovna někdo omylem otřel, nebo vám vytáhnul něco z kapsy. Nechat odemčené auto, kufr, byt, dům nebo jen dveře od šatny, když jdete do bazénu či cvičit? To je jak kdybyste na ně napsali: „Vstup povolen. Berte, co unesete!“ A hlídat si své věci na veřejných prostranstvích je též samozřejmostí. Tak kde jsou naše osobní věci v bezpečí, kde jsme my v bezpečí?

„Kde ti sousedé na to berou? Včera nové auto a dnes to podle těch kufrů vypadá na dovolenou. No hlavně, že si ta jejich Aduška vzala bohatého podnikatele. To se jim to jezdí. Bůh ví, jestli nemá ten jejich ženich něco společného s mafií.“ – taková typická česká závist. Projevilo se to i v období komunistického režimu, kdy na sebe lidé práskali, co mohli. U nás prostě platí – Někdo má a někdo nemá. Ale jak to, že on má a my nemáme!

Děti už se skoro normálně pohazují do kontejneru či do křoví, a kdo má alespoň trochu toho citu, dá miminko do babyboxu. U autonehod se také moc nezastavuje. Tak co, cizí člověk, neznal jsem ho, co mu přeci budu pomáhat a mně se to vlastně nikdy stát nemůže. Našel jsem mobil. Vracet ho? To mě ani nenapadne. Když člověk potřebuje lékařskou pomoc? Přehazují si ho jak horký brambor a nikdo s tím raději nic nechce mít společného. Od čeho tedy vlastně doktoři jsou? Nesoucítíme, chodíme si po vlastní cestičce a ostatní jsou nám lhostejní. Co je nám do nich, když bychom my potřebovali pomoci, také nám nikdo nepomůže. Ať se každý stará sám o sebe. Ano, ale kde máme ty hranice, kdybychom neměli myslet jen sami na sebe, ale pomoci druhému! Nemohu říci, že zrovna v tomhle je celý národ stejný, lhostejný, ale pořád je tu ne málo případu, které nás mezi sobce řadí. Nejsem si jistá, jestli bychom přežili zemětřesení, vlnu tsunami a hrozbu radioaktivního výbuchu.

Češi – ovečky, jedno velké stádo oveček, které poslouchá svého pasáka. Co pasák řekne, to je pravda pravdoucí a tak všichni musíme souhlasit. A ono běda tomu, kdo nesouhlasí! Někdy to má své plus, když zrovna pasák má opravdu tu relativní pravdu, ale mnohdy nepoužíváme svojí hlavu a s nerozumem jdeme za houfem v čele se zdánlivým rozumem. Dá se to pozorovat, jak na malých skupinách, tak například v politické sféře. Jsme malá země, a proto máme nejspíš pocit, že se raději podřídíme. Umíme se ozvat, ale spíše jen jednotlivci, kterým se stejně zavřou ústa.

My, Češi, jsme velice pyšní na naše pivo, naše sportovce, naší minulost, kde jsme se dokázali taky jednou vzepřít, naší „bývalou“ automobilku, naše vynálezy a objevy, náš výtah na nejvyšší budově světa, naše krásné ženy, naše nádherné hlavní město, moravské víno a slivovici a na dalších mnoho věcí a českých lidí, kteří něco dokázali. Jsme národ na sebe hrdý a o našich charakteristických rysech by se dalo polemizovat, zvláště když se nemají lidé strkat do jednoho pytle. Dnešní „moderní česká státnost“ je velice rozmanitá, jsou otevřené hranice a učíme se od jiných. Jsme Češi s tuhými kořeny, máme své „mouchy“, ale i přednosti a ty bychom měli rozvíjet!